Povídka Neznámý příběh

18.06.2015 21:44

Neznámý příběh (pracovní název)

 

Autor: feryk

(oddíl II-Zbranicus, III-Prometheus69, VI-philip.j.fry. Upravil a přepsal feryk.)

 

 

I. Kapitola
 

I.

Zvláštní tetování na levé ruce ho svědilo, ale škrábat se nemělo smysl, už takhle měl ruku rozedřenou do krve.
"Neměl pravdu!", mumlal si pro sebe a dál pomalu klopýtal temnou uličkou, znavený, oči slepené bahnem a sotva rozeznávajíc stíny a siluety okolních věcí. Ale je venku a tak se snaží rychle dýchat. Jde to těžce, vzduch je zvláštní, s divným pachem a okolo takové ticho nebo se mu to jen zdá, sám neví. Začíná pršet a on se potácí ze strany na stranu. V levé ruce něco křečovitě drží a pravou rukou se opřel o zeď. Něco mu přijde zvláštní, když přejíždí prsty přes zaoblené cihly, takové nezná. Jsou hladké, slizké, možná mech a chvíli tam stál opřený a pozoroval, jak mu déšť stékající po zdi protéká mezi prsty.
Něco zaslechl. Rychle se ohlédl a spatřil jakýsi poklop jenž dopadl s řinčením na zem. Možná to byla jen kočka, kdo ví. Otočil se zpět a pomalým krokem se šoural za světlem na konci téhle uličky.
Jakmile vyšel ze stínu domů, zaplavila ho jasná zář světel a ticho se rázem změnilo v hrozivý hluk.
Zastavil se a s vytřeštěnýma očima koukal na ta světla, byly všude kolem něj, možná stovky, zdálo se mu, jakoby právě procitl. Bylo to jak řeka a za tou řekou vidí někoho mávat, neví kdo to je, nepozná to, jen tam stojí a sleduje blikající proud, který ho jen těsně míjí a hluk se najednou mění v hudbu, slyší melodii kdesi zdálky a nic víc.
Stačilo aby zvedl hlavu a uviděl před sebou vysokou budovu plnou světel, bylo v tom něco nádherného, nikdy nic takového neviděl a nebo si to nepamatoval, snažil se zvednout hlavu ještě o kousek výš, k nebi, spatřit hvězdy, ale nic tam nebylo, jako by hvězdy spadly na zem.
"Bože, kde to sem?" ptal se sám sebe a pak si uvědomil: "A kdo sem vlastně já?"
Neznal odpověď a jen tam tak stál, na krajnici, u východu z temné uličky a levá ruka mu najednou povolila a pomalu pouštěla to, co celou dobu držel. Byla to stará dýka, jejíž dopad na zem ani neslyšel, neboť pořád vnímal jen tu hudbu a v hlavě mu zněla jediná otázka. "Co se to ksakru stalo?"


II.

V následujícím okamžiku se ocitl na zemi. Někdo ho chytl a zkroutil mu ruce za záda, až mu zapraskalo v kloubech. Necítil bolest, byl myslí úplně někde jinde. To ty světla, na ty myslel a cítil, jak jejich záře jím prostupuje a zase se vytrácí do noci, stejně jako jeho vědomí. Poslední co ucítil, byla tupá bolest v zátylku. Probudil se do tmy, uvázaný snad na posteli v nějaké místnosti. Ruka ho zase začala svědit, ale nemohl se podrbat, nemohl se téměř vůbec pohnout. Netušil co se stalo a ze své minulosti si nepamatoval zhola nic. Možná se mu zdá jen nějaký divný sen a on se teď pomalu probouzí. Náhle se mu udělalo špatně a zvratky mu vyjely do krku. Ale jak ležel a nemohl se pohnout, tak se začal topit a dusit tím nejhorším způsobem. Prskal a plival, všemožně se snažil zachránit, až nakonec velkou část musel spolknout zpět. Smysly se mu začaly vracet a nebylo to příjemné, ba naopak, cítil se strašně. Světla v jeho mysli pohasla a vnímal už jen šero neznámého pokoje. Věděl jediné, že je živý a musí si vzpomenout.
 

III.

Zamrkal, aby si trochu projasnil zrak a rozhlédl se... přitom ucítil jemný chladivý pocit na svém čele, od kterého ho odpoutal náhlý pocit bezmoci. Jakmile se snažil pohnout, polila ho omračující bolest. Teprve teď si všiml, že je spoutaný velmi trýznivým způsobem, ostrým kovovým drátem, který se mu zařezával stále hlouběji do kůže. Sikl bolestí a čím víc se snažil osvobodit, tím větší muka to byla. Teprve až když krev zbarvila i okolní provazy a on mezi zuby procedil pár sprostých nadávek pochopil, že tímhle způsobem to nepůjde. Snažil se uklidnit a znovu se rozhlédl okolo sebe. Jeho oči se pomalu přizpůsobili okolnímu šeru a neproniknutelná tma konečně začala nabývat pravidelných tvarů. Znovu zamrkal a poblíž rozeznal pár židlí, stůl a něco, co vypadalo jako skříň. Stav, ve kterém se momentálně nacházel mu nedovolil větší možnost rozhledu.
Jen si pomyslel: "Kde to sakra sem? A proč jsem svázaný?"
V tu chvíli ticho protnul pronikavý zvuk. Něco zavrzalo, byly to nepochybně kroky... Stará zpuchřelá podlaha praskala pod náporem něčích bot a zvuk byl stále hlasitější... někdo se nepochybně rychle blížil. Prudce otočil hlavu k místu, odkud zvuk vycházel a snažil se zoufale prohlédnout tmou, která ho obklopovala, ale marně. Ozvalo se odkašlání a pronikavý zvuk kovu. Dle chrastění bylo evidentní, že dotyčná osoba měla značný problém najít ten správný klíč.
"Kurva! Taky se mohl toho blbce nejdříve zeptat, kterej klíč to je... než ho odprásknul. Většího kreténa jsem neviděl!"
"Co tam sakra děláš?! Dělej, otevři ty zatracený dveře, šéf čeká a věř, že nemá zrovna dobrou náladu." ozval se druhý, pronikavější hlas.
Spoutaný muž si začal pohrávat s myšlenkou, že ten někdo nenajde správný klíč a jen tak mimoděk se zadíval směrem nahoru, ale možná to raději neměl dělat. Konečně pochopil ten podivný vlhký pocit na svém čele. Byla to zřejmě krev a nebyla jeho. Nad sebou spatřil namalovaný velký pentagram a i přesto, že vše okolo zahalovalo všudypřítomné šero, viděl ho zcela jasně do těch nejmenších detailů. Jeho výraz v obličeji se teď změnil v čisté zděšení, nebyl to totiž klasický pentagram který znal, né, tenhle byl daleko děsivější a možná strachem, možná zvědavostí, nemohl odtrhnout svůj pohled od toho děsivého lustru. Pár kapiček krve mu znovu dopadlo na tvář. Nějaké divné klikyháky po každém cípu, z nichž ten největší z nich vyplňoval jeho střed. V podstatě to byla vcelku jednoduchá kresba, která dotyčnému nedala asi moc velkou práci, problém byl však v tom, že zářil tak pronikavě, že to rozhodně normální nebylo.
V tu chvíli mu hlavou projela vtíravá myšlenka: "Co když...?" myšlenka, kterou okamžitě aplikoval a prudkým pohybem nasměroval svůj pohled tak, aby alespoň jedním okem viděl na podlahu. Nemýlil se, ta děsivá věc tam byla taky. Navíc objevil ještě něco jiného, daleko horšího, možný původ téhle hrůzy.


IV.

Už pochopil čí krví byl pentagram namalován, ale vůbec netušil, kdo to je, netušil ani, kdo je on sám a proč je tam kde je a raději zavřel oči. Mnoho otázek, na něž neznal odpovědi a neměl ani čas nad tím přemýšlet. Do místnosti vstoupili dva muži a jediné co teď rozeznával byl zvláštní klobouk jednoho z nich, který měl na hlavě. Zavřeli dveře a šli pomalu k němu.
"Tak co, nenudil ses tu?" promluvil jeden z nich a nahnul se nad něj tak blízko, že mohl cítit jeho dech páchnoucí rumem.
"Jaký je tvý jméno a co tu děláš!?" přidal se druhý.
"Já... já nevim, nevim jak se jmenuju..." zakoktal "...kde to sem, co tu dělám?"
"No to si děláš prdel, ne? To se snad ptáme my!" rozčílil se ten první z nich a chvilku po něčem šmátral, až se najednou celá místnost rozzářila. Světlo ho na chvilku oslepilo, ale zanedlouho už jasně viděl tváře obou mužů. Neznal je, měli trochu zvláštní oděv, jeden z nich měl plnovous, druhý byl s tou divnou čapkou či kloboukem, bůhví, co to bylo.
"Jestli chcete peníze, tak žádné nemám, věřte mi." snažil se nějak dobrat toho, proč tam je.
"Hele, von si snad myslí, že jsme nějaký zlodějíčkové. Haha, kámo, to byl ten co tě sem dotáhnul, ale už jsme ho stejně nepotřebovali, tak dej pozor, ať neskončíš jako on a nebo tadyhle ten klaun." a kopl do těla na zemi, teda do toho, co z těla zbylo. "Tak ty nemáš peníze,jooo? A víš že tohle nás opravdu nezajímá?" otočil se a chvíli něco přehraboval na stole, načež se otočil zpět a strčil mu až před nos starou dýku.
"A co je tohle?!" zakřičel a jeho obličej dostával jinou barvu.
"No asi nějaká dýka, asi moje, řekl bych."
"A proč tu si? Kdo tě poslal?" přidal se opět ten druhý.
"Já nevim, nepamatuju si nic, věřte mi." nevěděl už co má jinýho říct, vůbec netušil o co těm dvěma jde.
Ten druhý muž si sundal čapku a pohladil si skoro holou hlavu. S nožem v ruce přistoupil blíž.
"Tak jak to, že máš ten čárový kód? Dělej, mluv!"
Přivázaný muž nechápavě zamrkal. "Čar.. čár... ča rov ný co?" a dál nechápavě koukal.
"No čárový kód." zopakoval ten druhý.
"Jaký čarovný kód? Co to je?" opět nechápavě odpověděl.
"Čárový kód ty tupče!" a ukázal nožem na tetování na mužově levé ruce.
První muž si zatím notně přihnul rumu z malé placaté láhve a utírajíc si nos do rukávu prohodil: "Kámo, von z tebe dělá vola, prostě ho oddělej." a pokračoval v pití.
"To nemůžu, šéf chce vědět, proč tu je." a jeho zrak se otočil vzhůru. "Asi to nechám na šéfa, on už to z něho dostane." A začal se skoro neznatelně smát.
Během těch chvil si muž na stole či posteli, dá-li se tomu říkat postel, prohlédl místnost v které se ocitl. Byla větší, než se mu zdálo a v zadní části byl průchod do další místnosti. Přemýšlel, kdo je asi ten jejich šéf, co po něm vlastně chtějí a také si uvědomil, že ho ruka svědila přesně na místě kde má to tetování. A jak tak přemýšlel, najednou se mu zdálo, že znovu slyší tu tajemnou melodii a přišlo mu, jako by znovu stál venku a tiše naslouchal. Najednou byl klidný, nic ho nebolelo a na pár sekund byl myslí jinde. Z myšlenek ho vytrhnul silný hluk a řev. Otevřel oči a snažil se otočit hlavou ke dveřím, jak jen to šlo. Bylo vidět, že oba muži v místnosti znejistěli a nevěděli, co se děje venku.
"Běž to omrknout."
"Proč já?"
"Dělej a nekecej."
Jeden z mužů přešel ke dveřím a otevřel je. Do místnosti spadlo mrtvé tělo s hlubokou ránou na zádech.
"Pff..tso..coo..co to ksakru je..pff..." mezi zuby procedil první z mužů a přitom se poprskal obsahem láhve.
Muž ode dveří se otočil. "Já nevim, to je Riky co mmm..." než stačil doříct větu, tak mu hrdlem projela čepel nože a z jeho úst vyšla jen spousta krve. Vše v následujících okamžicích proběhlo velmi rychle. Do místnosti vběhli dvě postavy a než stačil druhý z mužů vytáhnout zbraň, někdo oblečený do černého už stál za jeho zády a rychlým chvatem mu zlomil vaz.
Během chvíle byl svázaný muž volný a jen s námahou se posadil, měl ošklivě poraněné zápěstí a rozedřené ruce do krve. Teprve teď viděl spoušť kolem sebe. Dva muži co ho vyslýchali leželi vedle jiného, který byl doslova rozpárán a jeho vnitřnosti rozloženy v obřím pentagramu, v jehož středu stála postel, na které právě seděl. Z celé té podívané se roztřásl. Ve dveřích ležel třetí muž a na chodbě otevřenými dveřmi zahlédl další tělo.
"Můžeš vstát?" někdo ho chytil za ruku. "Tak co, můžeš? Musíme jít, není čas."
Muž byl stále v šoku. "Jo, můžu.. díky, ale ... kdo jste, co se to tu děje?"
Než stačil kdokoliv odpovědět, na chodbě se ozvaly hlasy.
Druhá postava v černém se otočila směrem ke dveřím. "Není čas, musíme jít, chodbou se ven nedostanem, musíme najít jiný východ" a obrátila svůj zrak směrem do zadní části místnosti, kde byl průchod.
Pokusil se vstát a říkal si, že podle hlasů to je muž a žena. Zatímco jeden ho podpíral, druhý sebral do batohu vše, co leželo na stole a společně prošli do spojovací chodby.
Muž šel pomalu a přitom se snažil si něco vybavit, vzpomenout si a zjistit co se to děje.
"Kdo jste a proč mě zachraňujete, nic nemám."
"Čekali jsme na tebe, copak si nás neviděl? Na tý ulici, mávali jsme na druhym chodníku. Už víš? Sledovali jsme tě a zahlédli, jak tě někdo přepadl, proto nebylo těžké tě najít."
Muž nechápal. "Ale proč jste na mě čekali?"
A žena se šátkem přes obličej se k němu obrátila. "Vidíš, přesně jak si předpokládal, ale teď pospěšme, stalo se něco, co jsme nečekali."
Muž byl ještě zmatenější než před chvílí a napadlo ho, jestli už dávno není mrtvý a tohle není jen nějaký posmrtný stav, ale bolest v ruce ho utvrzovala v tom, že není.
Přesunuli se průchodem do druhé místnosti a k úlevě všech našli další dveře.


V.

Dveře měli zrezivělou kliku i zámek a bylo tak nutné použít sílu k jejich otevření. Za nimi se nacházela chodba se starým schodištěm, které bylo evidentně nevyužívané. Vše pokrývala silná vrstva prachu a směrem vzhůru bylo schodiště propadlé a tak jediná možnost úniku byla směrem dolů. Neváhali ani vteřinu a rychlou chůzí zamířili po schodech dolu. Dostali se až do zdejšího sklepení, jeho staré části, které bylo propleteno několika chodbami. V jednom výklenku v rohu objevili železný poklop.
"To je přesně to, co hledáme." pronesl muž v černém.
"Opravdu?"
"Ano, pojďte mi pomoct." odněkud vytáhl železnou tyč a zapřel se s ní o poklop.
"Tak mi pomozte." Všichni zabrali a poklop se pohnul. Z díry pod ním se začal šířit nesnesitelný smrad hnijících zbytků čehosi.
"Musíme slézt dolů. Je to vchod do starých kanalizačních stok. Málokdo je zná, ale já vím, kam to odtud vede, může nás to zavést rovnou k autu."
Nebylo zrovna příjemné lézt do temné a silně páchnoucí stoky, ale nic jiného jim ani nezbývalo a jen co za sebou zavřeli poklop, pohltila je tma. Žena vytáhla malou baterku a svítila na cestu. Všudypřítomné krysy si zvědavě prohlíželi nečekané návštěvníky a nebýt světla, možná by zaútočily.
Zmatený muž se snažil ze všech sil stačit jejich tempu, ale začala ho přemáhat únava a opět slyšel melodii, jako už několikrát předtím. Možná se chtěl i usmát, ale zničehonic se mu udělalo špatně, snad ze vzduchu plného nějaké síry a omdlel.
Probral ho studený vítr.
"To už jsme venku?" a otevřel oči.
Ležel na zemi ve vlhké trávě a byla mu zima. Opatrně se posadil a rozhlédl se. Kolem to nevypadalo jako to, co viděl během posledních hodin. Byl si jist, že je v nějakém jiném městě a dokonce měl pocit, že ho zná. Jen to bylo vše jiné, všude bylo ticho, žádný hluk, žádná světla, nikde žádní lidé a to ticho... ani ptáky nebylo slyšet. Zkoušel přemýšlet a i když ho z toho bolela hlava, s jednou věcí si byl jistý.
"Tady to přece znám, vždyť... vždyť sem v Praze, ale kde všichni jsou?" vzpomněl si i, že kousek od toho místa má přeci svůj byt a tak zahlcen novým pocitem popadl batoh se svými věcmi a kabát, který ležel vedle něho a rozeběhl se známou ulicí směrem k domu, kde bydlel. Už před domem si všiml, že má vytlučená okna a chybí vstupní dveře. Dům... vlastně všechny domy byly takové šedivé, jako vše kolem, ale ani to ho neodradilo a vstoupil do domu. Jeho byt se nacházel až nahoře a tak vlezl do výtahu a zkusmo zmáčkl tlačítko. Výtah se kupodivu rozjel. Vystoupil v jedenáctém patře a šel ke svým dveřím. Jakmile však přišel blíž, zarazil se a vše z posledních hodin se mu opět vrátilo na mysl. Na dveřích byl namalován pentagram, který už viděl. Uvědomil si také, že nemá klíče a tak opět zkusil štěstí a vzal za kliku. Kupodivu dveře nebyli zamčené, ba ani úplně dovřené a tak vešel do bytu a za sebou je opět zavřel.


VI.

Zatuchlý vzduch ho udeřil do nosu hned jak vstoupil. Puch rozkládajících se věcí, rezavějícího nábytku a hniloba všeho možného, to všechno bylo tak silné, že mu až zaslzely oči. Nos si rychle překryl kapesníkem a až po nějaké chvíli si zvykl natolik, že se odvážil ho odložit. Teprve teď měl možnost si podrobně prohlédnout celou místnost. Zahnědlé záclony překrývaly špinavá popraskaná okna, takže do místnosti pronikalo jen velmi málo světla. Všude po koberci se válely roztrhané papíry, ztrouchnivělé kusy nábytku a rozbité či otlučené nádobí. Celá tahle směska pokrývala trouchnivějicí koberec, takže při každém kroku bylo slyšet jak pod nohama křupe všechno možné.
"Co se tady stalo? Co...jak..." Pomalu a opatrně přešel do kuchyně. V kuchyni to vypadalo úplně stejně jako v obýváku, s tím rozdílem, že tady byla jen jedna velká hromada špíny a nepořádku. Stále se nevěřícně rozhlížel. Udělal další krok, ale to neměl dělat. Pod nohama se mu zlomilo staré podlahové prkno a jemu došlo, že se co nevidět zřítí do mezipatra. Udělal mohutný skok zpět do obýváku právě včas. Celá část podlahy se zřítila a s oblakem prachu se rozprskla na podlaze mezipatra. Všechno to způsobilo příšerný hluk, který se dál odrážel v celé budově. Po doznění hluku se odvážil vstát a nevěřícně zíral na spoušť, kterou způsobil. Chystal se otočit, když uslyšel cvaknutí železa a na týl hlavy mu nemilosrdně přilehla studená hlaveň pistole.
"Ani hnout, brouku. Mám pocit, že se nevidíme prvně." Hlas byl podivně zhrublý, ale jasně ženský.
"Teď se otoč. Hezky pomalu..." Zavřel oči a otočil se. Když je otevřel, spatřil před sebou, kromě hlavně pistole, nevysokou ženu. Měla jasně rudé vlasy svázané do krátkého copu, bledou pleť a nevýrazné hnědé oči. Na sobě měla něco, co připomínalo kožený motorkářský oblek. Kdyby na něho nemířila pistolí a potkali by se za jiných okolností, asi by ji pozval na skleničku. Jako by četla jeho myšlenky, přejela si ho pohledem odshora dolů a mírně podrážděně se ozvala.
"To si můžeš zkusit, na to zapomeň. Ale teď, máme jiný problém. To tvé představení," střelila pohledem po díře v podlaze, "vyvolalo určitou pozornost." Odmlčela se. Teď i on slyšel nezřetelné dupání několika nohou, které mířilo k nim. Oči se mu strachem zúžily.
"Nemáme moc času. Sáhni si do náprsní kapsy tvého kabátu, je tam revolver."
"Co?" Ozval se překvapeně.
"No tak dělej!" Nervózně ho pobídla. Sáhl si do kapsy a vytáhl malý stříbrný revolver.
"Ale já mám svou dýku." ozval se.
"Na ty tvoje rytířské čachry nemáme čas!" Vykřikla. Dusot nohou byl už skoro u nich. Žena namířila svou pistoli na vchodové dveře. S žaludek svírajícím pocitem i on udělal totéž. Ozvalo se bouchání do dveří, jak se je někdo snažil vyrazit.
"Mimochodem, jmenuju se Carol." Nadhodila. "A jak ty?" Odpověď zanikla v třesku vylomených dveří.
"Máme návštěvu." Pronesla s bohorovným klidem.


VII.

Tři muži vtrhli do místnosti jak lavina a zůstali stát jen kousek od hlavně pistole Carol.
Jeden z nich pronesl: "Á, slečinka si našla posilu, co to je za troubu?" a ostatní se dali do smíchu.
Aniž by věděl proč a jak, odpověděl za ní. "Jmenuju se Daniel grázle."
Smích rázem ustal a pohled všech zamířil jeho směrem. "Asi s tebou uděláme krátkej proces."
"Né tak zhurta, ještě jsem tu já." připojila se Carol, ale to už jeden z mužů vyrazil Danielovi pistoli z ruky a druhou ranou ho poslal k zemi. Jak tak padal, vše kolem se mu zpomalilo a zamlžilo, cítil, že nemá nic pod svou kontrolou. "Danieli, Danieli!" Ještě matně slyšel nesrozumitelné výkřiky a vše kolem něj se ponořilo do tmy...

 

- Před třemi hodinami -
Dva muži se usazují na malém balkonku, takový výklenek ve druhém patře, z kterého je vidět krásně do uličky pod nimi.
"Tak co, už je čas?" zeptal se jeden z nich.
"Jo, už by tu měl být, pojď se připravit." odpověděl druhý. "Áááá,... je tu! Přesně na čas, dávej bacha, ať nás nevidí. Zavolej šéfa, že je tady."
"Dobře." A zatímco jeden z mužů s někým hovořil, druhý pozoroval z malého výklenku muže v uličce pod sebou, který vrávoral a vypadal dost zuboženě.
"Sakra, zrovna musí pršet." A začal šťouchat do druhého. "Koukej, podívej se, no tak se podívej, on si snad prohlíží svou ruku nebo co to dělá, no tak koukni." A znovu žďuchnul do druhého muže.
"Au.. co děláš, dej bacha... sakra!" vypadl mu z ruky. "Dělej, schovej se !"
A zatímco dva muži se krčili ve výklenku, komunikátor padal volným pádem přímo na zpola otevřenou popelnici, propadl dovnitř a přitom rozhoupal staré víko, které se přehouplo přes okraj a s řinčením dopadlo na kamennou zem.
"Koukni se, jestli nás neviděl."
Muž pomalu vystrčil hlavu. "Ne, kouká jinam, je to dobrý, otáčí se a jde dál, uf."
"No tys tomu dal, málem si nás prozradil. Tak půjdem? Musíme ho vylovit."
"Asi jo." a chystali se k odchodu. "Počkej ještě, koukni dolu." Znovu se přikrčili a koukali přes výklenek do uličky, kde zahlédli postavu v temně rudém hábitu, jak sleduje prvního muže.
"No to je dneska den, nejdřív máme sledovat nějakýho blázna se starou dýkou a teď je tu i nějakej druhej v divný róbě. Dnes se dějou fakt zvláštní věci, to chce panáka, radši odsud zdrháme."
A oba muži zmizeli uvnitř budovy.
- - - - -

 

Ucítil slabou ránu. "No tak, prober se!" A znovu ucítil ránu z druhé strany. "No tak..."
Pomalu otevřel oči a viděl ženu v černém, jak už má napřaženou ruku. "Co se děje?" zakoktal.
"No proto, už jsem myslela, že nám tu umřeš, nějak si odpadl, pojď, musíme jít dál."
Rozhlédl se kolem sebe. Byli v nějaké kanalizační stoce a matně si vybavoval, že byl s těmito lidmi v nějaké místnosti, ale myšlenky se mu pletly dohromady a nedokázal rozpoznat, co se vlastně stalo.
"Já.. já byl v nějakém městě, bytě... myslím... vím, jak se jmenuju. Daniel."
Muž se ženou se zastavili a oba na něj nevěřícně koukali.
"Daniel? Děláš si srandu?" nechápali.
"Ale já byl v Praze, teď, před chvílí, sám tomu nerozumím, ale je to pravda." snažil se muž gestikulovat rukama, aby mu snad víc věřili.
Oba se na sebe podívali a pak si žena k němu sedla. Sundala černou kapuci a černý šátek, pod nímž schovávala ostře řezané rysy, hnědé vlasy a doslova havraní pohled. "Nevím co se ti zdálo, ale Praha už neexistuje."
Nastalo ticho.
"Ne, to ne, to není možné, já tam teď byl, bydlím tam." a koukal na oba v očekávání, že mu to potvrdí. "Já musím vědět, co se děje, jinak dál nejdu." trval na svém.
Muž, který byl jinak málomluvný prohodil: "Vypadá to, že máme větší problém, než jsme si mysleli."
"Dobrá, chvilku snad můžem postrádat, co chceš vědět?" a naklonila se k němu. "Všechno." odpověděl.
"Na vše není čas, ale co vím já, tak si k nám přišel před měsícem a blouznil si o divných věcech, kterým nikdo nerozumněl. Možná máš více jmen, nevím, ale představil jses jako Peter Williams, první důstojník EBSO. Což měla být podle tebe jakási tajná Brigáda speciálních operací. Bohužel po tom, co jsi se dozvěděl, že Evropa či něco podobného už třicet let neexistuje..."
"Cože???" přerušil jí.
"... no ano, třicet let už cokoliv co měla dřív Evropa společného neexistuje. Řekl si nám dost zajímavé a zásadní věci a předal materiály, které do teď moc nechápeme, no a před týdnem si zmizel a zanechal mi vzkaz. Ať tě čekáme za týden na páté ulici přesně naproti tomu východu z uličky, také si připsal poznámku, že možná nebudeš při smyslech, což nedávalo smysl tehdy, ale teď už vím, cos měl na mysli." a lehce se usmála. "Mimochodem, já jsem Rita a to je Tomas." a muž lehce pozvedl ruku na pozdrav. "Ale už nás znáš z minula." pokračovala Rita.
"Ale co ten čárový kód? A ten..."
"Jaký čárový kód?" přerušil ho Tomas. "Čárové kódy se už přes dvacet let nepoužívají. Co je s ním?"
Muž nevěřícně koukal a pak vytáhl košili a ukázal své tetování.
"Hm, tak to netuším, ale asi tu jde o víc, než jsme si mysleli, raději pojďme, za chvíli jsme venku, u nás se možná dozvíme víc."
A vydali se dál kanalizačním systémem. Po pár minutách našli starý žebřík vedoucí vzhůru, který všechny vyvedl na nějaké staré parkoviště.
"Támhle máme auto." A rychle se přesunuli do připraveného vozidla. Ještě než za sebou zavřeli dveře, všiml si opět té velké budovy, kterou už viděl prvně. Teď byla mnohem dál a tak vynikala její výška, ale její zář byla stejná jako prvně.
"Co je to?" ukázal na budovu.
"To je Společnost, ta teď řídí tohle město a vlastně většinu měst okolo." odpověděla Rita.
"A ty co neřídí?"
"Mno... ty chátrají, v lepším případě jsou vyrabované, vypálené a zpustlé, taková mrtvá zóna. Cokoliv mimo města, která hlídá Společnost, jsou doslova ruiny, lidé odtamtud utekli před násilím a nejen lidé, ale i jakákoliv úřední moc, včetně armády. Teď je to jen domov smrti."
Uvelebil se na zadním sedadle, nahmatal v batohu dýku a chtěl se zeptat, ale neudělal to a jen přemýšlel, co se mu to dnes všechno přihodilo, snažil se vzpomenout a zařadit všechny své vzpomínky na správné místo a jak tak třídil své myšlenky, zahlédl z okna postavu. Postavu ženy, zdála se mu povědomá. Stála na kraji chodníku a on měl pocit, že se na něj upřeně dívá. Jak odjížděli, její tvář i vše ostatní bylo najednou rozmazané, ale její oči cítil a ještě několik chvil byl doslova hypnotizován a nemohl se odtrhnout od rychle se vzdalující postavy této ženy.
Napadla ho triviální otázka na kterou neznal odpověď. Otočil se dopředu. "Co je dnes za den?"
"Je pátek, třetího května." odpověděla Rita.
"A rok? Jaký je rok?"
Na tohle se Rita už otočila. "2058... proč se ptáš?"
"Jen tak." odpověděl a nedal na sobě znát žádné překvapení.
A tak všichni mlčky seděli dál v autě, které ujíždělo směrem od centra a od té vysoké budovy.