Povídka Brodský kostel

04.12.2013 02:53

Brodský kostel

Autor: Filip Bečvář


„Co vlastně vůbec víme o tom kostele?“ zeptal se hraničář Edvin a přelétl pohledem po obvodu stolu, kolem něhož seděl zbytek družiny. Barbar Gulver pokrčil rameny a chopil se hliněného korbele, z něhož jedním hltem mocně upil. Kudůk Mortek, už od té doby, co se usadili ke stolu v zájezdním hostinci U Dvou Doubků něco stále hledal ve svém malém vaku a pořád se mračil. O to, co se dělo kolem něho, se vůbec nezajímal. Malinký hobit Birgi, jehož hlava jen tak tak vyčnívala nad desku stolu znuděně zívl a loupl očkama po elfovi po své levici. Kdo jiný by mohl něco vědět, než jejich moudrý kouzelník? Qualimon, jakoby to očekával, si odkašlal a pravil:
„Ten kostel postavili lidé z vesniček Vysoký Vršek a Malý Brod asi před dvěma sty lety. Stojí těsně u břehu říčky Podlesnice, což je skoro polovina cesty mezi oběma vesničkami. Pravidelně se tam konaly bohoslužby a jarmarky, než zhruba před sto lety přišla velká voda z Větrných hor a z větší části stavbu poničila. Záplava prý pobořila západní zdi kostela a tím pádem došlo i k zřícení velké části střechy. Zachována zůstala pouze východní zvonice a část severní klenby hlavní kaple. Po velké vodě zřícený kostel zpustl. Ani jedna z vesniček neměla dostatek zlata na opravu a raději si vystavěla malé kampeličky ve svých vesnicích, než aby se pustili do společné a drahé opravy. Od těch dob kostel neustále chátrá…“

„Odkud to všechno víš, Qualimone?“ žasl Birgi a překvapeně hleděl nahoru ke kouzelníkovi. Barbar si otřel pivní pěnu ze rtů a říhnul tak hlasitě, že se několik hostů na vzdáleném konci lokálu pohoršeně otočilo.

„No, a co to znamená pro nás?“ zaduněl Gulverův zvučný hlas.

„Pro nás to znamená, že ty nebudeš tolik řvát a poslouchat co se tady říká.“ zamračil se Edvin a šťouchl barbara do ramene. Obr zabručel cosi neslušného, upíraje pozornost zpět ke svému korbelu.

„Birgi, kdyby jsi v Bílých Kamenech neseděl do rána s Gulverem ve Zlomené Loukoti a zajímal se více o naší další výpravu, věděl bys to také.“ odpověděl elf pomalu ke zlodějovi a upřel na něho pohled jenž by klidně mohl být káravý, stejně tak i vyčítavý. Hobit sklopil zrak. Tak na tohle dlouhé hýření zrovna nevzpomínal příliš v dobrém. Válečník se tiše, vědoucně usmál. Qualimon pokračoval:

„Tohle se můžeme dozvědět v každé obecní kronice v celém kraji. Navštívil jsem však před několika dny velkou knihovnu v Šedé Tvrzi. Tamní spisy tam hovoří o tom samém, co je možné si přečíst v krajském archivu v Bílých Kamenech, ale i něco více. Nalezl jsem tam totiž starý záznam v němž stálo, že při stavbě základů Vrškobrodského kostela se několik dělníků propadlo do starých podzemních prostor zatopených vodou. Prý je nikdo nenašel…“

„A sakra.“ cekl Birgi.

„Protože do stavby základů bylo investováno už příliš zlata, rozhodli se stavitelé otvor do podzemí prostě zasypat a nad ním vystavět kostelní kapli. Nikdo neví co tam bylo, a nebo se záznamy z té doby nedochovaly.“ dokončil elf. Nastalo ticho. Z Qualimonovy dýmky líně stoupal proužek modrobílého dýmu.

„U Zlomený Loukotě sme s Birgim slyšeli něco vo podivnejch věcech vokolo cesty co vede přes brod nedaleko vod kostela.“ přerušil ticho Gulver. Barbar se poškrábal na temeni: „Dybych si jenom spoměl co ty kupčíci řikali…“

„Jeden z nich říkal,“ pronesl Birgi „že raději pojede oklikou přes dva brody, než aby se vracel stejnou cestou kolem zříceného kostela zpět. Pamatuji se, že jsme se mu tenkrát s Gulverem smáli.“

„Tomu se nedivím,“ ušklíbl se hraničář Edvin „ byli jste pěkně opilý. Tak, ale co teď? Co podnikneme?“

„Už to mám!“ vykřikl náhle Mortek. Alchymista s úsměvem na tváři zvedl ruku s jakousi hmotou. Pak si všiml, že na něho všichni hledí. Úsměv na chlupaté tvářičce mu pohasl. Chabě zdvihl ručku s čímsi co vypadalo jako obyčejná hlína a tiše pronesl:

„Nemohl jsem jí najít.“

Edvin nešťastně zafuněl. Elfovy šikmé oči se ještě více zúžily. Válečník spiklenecky mrkl na Birgiho a oba se poťouchle ušklíbli. Mortek se tiše omluvil a aby ukázal, že ví o čem je celou dobu řeč, blýskl se svými vědomostmi:

„Studoval jsem zdejší kraj, ale na nic zajímavého jsem nenarazil. Za zmínku stojí snad jen ten starý zbořený kostel u brodu přes Podlesnici, prý nedávno vyhořel a možná…“

Družina propukla v hlasitý záchvat smíchu. Dokonce i jinak vážný Qualimon se smál.

„Co je? Čemu se řehtáte jako banda pitomců?“ prskl nasupeně kudůk.

„No, víš Morteku,“ zajíkal se Birgi „mi už se tady právě o tom kostele bavíme docela dost dlouho.“

„A nevyhořel nedávno, ale smetla ho voda asi před sto lety.“ poznamenal Edvin otíraje si zaslzené oči. Gulver alchymistu poplácal po zádech.

„Na tom nesejde.“ mávl rukou Mortek. „Půjdeme se tam podívat?“

„Určitě,“ odpověděl Qualimon „Edvinův starý přítel…“

„Windork.“ připomněl hraničář.

„…je starosta v Malém Brodě a poslal mu nedávno dopis, v němž ho prosí o pomoc. Zítra ráno se tedy vydáme do Malého Brodu, je to odsud jen pár mil na jihozápad podél Severního lesa, abychom se dozvěděli více. Do oběda by jsme tam měli být.“

„Jasně. Dáme si teda eště pivo?“ Válečník viditelně pookřál.

„Ne.“ ozvaly se sborově čtyři hlasy.

* * *

Východ slunce zastihl družinu dobrodruhů již na cestě. Putovali podél okraje Severního lesa, přesně jak řekl Qualimon. Edvin si cestou upravoval podrobnou mapu, kterou koupil v Horních Studánkách. Jako hraničář miloval mapy a sbíral je. Cesta jim ubíhala rychle, jaro bylo v plném rozkvětu a sluníčko hřálo čím dál tím více. Udělali si jen krátkou přestávku u chladivého pramene vytékajícího z pod mechem obrostlých kamenů nedaleko od cesty. Občerstvili se studenou vodou a snědli něco ze svých čerstvých zásob. Edvin si zakreslil studánku do mapy a pak putovali dále. Dorazili až na rozcestí, kde se na starém rozcestníku daly přečíst runy v Obecné řeči, které říkaly:

Malý Brod - 7 mil na jih
Brod přes Podlesnici - 9 mil jihozápadně
Vysoký Vršek - 18 mil jihozápadně
Horní Studánky - 25 mil severovýchodně

Další dvě cedule už upadly, nebo je někdo ulomil.

„Trosky kostela leží hned u Brodu přes Podlesnici, ale mi půjdeme na jih, do Malého Brodu.“ řekl Edvin a ukázal na cestu uhýbající k jihu. Jeho pozornosti neušlo, že většina stop od kupeckých povozů se stáčí také k jihu a na cestě k brodu rašila nizoučká travička a plevel, což svědčilo o tom, že od té doby, co roztál sníh touto cestou moc cestovatelů neputovalo. Podělil se o tento poznatek se zbytkem družiny.

„To přece nemusí bejt nic divnýho. Třeba je v brodu po zimě moc vody a nedá se přebrodit, tak fšichni jezděj voklikou.“ nadhodil Gulver. Posunul si velký obouruční meč jenž nosil na zádech, aby mu nesklouzl z ramene a odplivl si.

„Je to možné, ale stejně, něco mi tady nehraje.“ řekl zadumaným hlasem Qualimon. „Představte si, že jedete s povozem. Jeli by jste rovnou přes Malý Brod, nebo…“

„…se zajeli podívat k Brodu, zda-li se už nedá projet?“ dokončil kouzelníkovu myšlenku Mortek a chlupatou ručkou se plácl do čela.

„To je pravda. Není to zase taková zajížďka, a pokud by v Brodu bylo méně vody, byla by to pro ty co jedou do Vysokého Vršku mnohem kratší cesta. Za ten risk by to stálo. V opačném případě by se pořád mohli vrátit a jet přes Malý Brod.“ přemýšlel hraničář na hlas. Utrhl kus trávy a strčil si jí do pusy. „Pak by ale…“

„…vedly koleje k Brodu a tady by musely být vidět alespoň stopy vracejících se povozů. Pochybuju, že by si to někdo z těch lakomců nezkusil cestu zkrátit, aby byl dříve ve městě.“ dodal Birgi. Gulver se zamračil a znovu si odplivl. Na okamžik zavládlo ticho, to když si každý z družiny v duchu probíral právě zmíněnou teorií.

„Uvidíme, co se dozvíme od starosty Windorka.“ uzavřel debatu Qualimon. Družina se opět vydala na cestu. Nálada už nebyla tak veselá. Zbytek cesty putovali skoro mlčky.

Krátce před polednem se terén krajiny začal rychle svažovat, až se jim nakonec konečně naskytl pohled na Bystřici, což bylo jedno z ramen Podlesnice odtrhávající se kousek jihovýchodně od Brodu. Tam u severního břehu Bystřice ležela vesnice Malý Brod. Bylo krátce po poledni, když dorazili mezi první dřevěné domky s kamennými podezdívkami.

* * *

„Vítám Vás v Malém Brodě, stateční dobrodruzi.“ radostně pronesl starosta Windork, postarší muž se šedinami. Vrásky kolem očí se mu vyhladily, když mezi pěticí dobrodruhů zahlédl známou tvář: „Edvine! To jsem rád, že tě zase vidím. Na tebe a na tvé přátelé už tu netrpělivě čekáme několik dní. Pojďte všichni k Plovoucímu Soudku, krčmář Zivien bude mít konečně pořádné hosty! V klidu si tam můžeme promluvit.“

Několik vesničanů zvědavě pokukovalo, děti s křikem běhaly kolem a ukazovaly na dobrodruhy či na různé části jejich výzbroje a výstroje. Někteří obyvatelé vypadali potěšeně, jiní se tvářili nedůvěřivě.

Plovoucí Soudek byl útulný hostinec ležící těsně u vody. Vysutá letní terasa stála na mohutných kůlech v proudící vodě a slibovala krásné posezení dlouho do noci za líbezného šumění tekoucí řeky a příjemného chládku vanoucího v parných dnech od Bystřice. Uvnitř hostince bylo čisto a prázdno, ale s příchodem dobrodruhů se dovnitř nahrnula skupina zvědavců. Starosta, ke Gulverově radosti, objednal celé družině pití a začal vyprávět:

„My, Brodečtí na tom ještě nejsme tak špatně jako Vrškovci, protože většina místních sedláků jezdí na trhy do Horních Studánek nebo do Bílých Kamenů, kde je teď velká konkurence z Vršku, protože většině Vrškovců se nechce cestovat do Studánek přes naší vesnici, a přes brod se bojí, tak se snaží prodávat v Kamenech. Víte, u Hlavního Brodu se děje něco divného. Nikdo se neodvažuje s tím jet až do Spodního Poříčí to nahlásit, protože vlastně nevíme, co se tam děje. A to by nám páni z Poříčí pěkně dali! Takhle je otravovat jen s nějakými dojmy! Nezačal ještě hlavní kupecký tah, takže povozů tu zatím projíždí pomálu, ale…“

„Co myslíš tím: -děje se něco divného-?“ přerušil jej Edvin, neboť mu neuniklo, že právě toto nikoho z družiny moc nezajímá.

„Začalo to minulý rok na podzim, když pár poutníků zaslechlo ze starého kostela zvláštní zvuky. Mysleli jsme, že je to nějaké zvíře, nebo že jen vítr skučí v rozvalinách, ale když napadl sníh, našli jsme kolem budovy spoustu podivných otisků. Ve dne se tam bylo podívat několik odvážlivců, ale mimo těch stop nenašli nic zvláštního. Ale v noci, v noci tam prý Vrškovci viděli záhadné světlo. Pak už to bylo horší a horší. Ztratilo se tam hodně poutníků. Když opadl sníh našli se tam…“

Starosta Windork se odmlčel a pohlédl na družinu, jakoby nevěděl zda-li jim to má říci. Polkl, otřel si dlaně a odkašlal si.

„My sme zvyklý na spoustu divnejch věcí, klidně to řekněte.“ pobídl jej Gulver. Potlačil jedno ze svých mocných říhnutí a zamával prázdným korbelem na Ziviena. Krčmář na něho kývl a za okamžik mu přinesl další hliněný džbánek s bohatou bílou čepicí.

„Našli jsme tam… lidskou lebku a kosti - dlouhé, asi stehenní.“ zašeptal starosta a otřel si čelo. Vypadalo to, jako by se mu ulevilo, když to konečně vyřkl nahlas. Qualimon pokýval hlavou, Mortek vypadal trochu překvapeně, Edvin s Birgim odhadovali jeden druhého, zda oba myslí na totéž, a jenom Gulver vypadal trochu zklamaně.

„Víte něco o těch podzemních prostorách pod kostelem?“ chtěl vědět Birgi, který výjmečně dával pozor, když o tom byla řeč. Windork se podivil hobitově znalosti, pak odpověděl:

„Vím o nich jen to, že je při stavbě zasypali po tom, co tam náhodou spadlo několik dělníků. Proč? Má to snad nějakou spojitost?“

„To zatím ještě nevíme,“ přiznal Qualimon „možná ano. Myslíte, že je ještě něco, co bychom měli vědět, než se tam vypravíme?“

Windork zakroutil hlavou:

„Nic mě nenapadá, myslím, že jsem Vám řekl všechno, co vím.“

* * *

„Tak, co si o tom myslíte?“ řekl Edvin, když družina konečně osaměla. Hraničář starostovi slíbil, že se vrátí do dvou až tří dnů. Po vydatném obědě se družina rozloučila s Brodeckými a vydala se proti proudu Bystřice. Říčka v těchto místech tekla svižně, severní břeh byl ale dosti široký, a tak se dobrodruhům cestovalo celkem pohodlně.

„Usídlil se tam obrovský drak a střeží tam svůj zlatý poklad.“ pronesl Birgi a zazubil se na hraničáře. V zápětí byl donucen se sehnout, aby ho minul Edvinův pohlavek.

„Měli bychom se vypravit do Vysokého Vršku a zjistit, zda-li tam nevědí něco víc.“ navrhl Mortek.

„Tak to ani náhodou. Nebudem se trmácet jako pitomci takovou dálku. Zajdem k tý zřícenině a prostě zabijem fšecko živý nebo neživý, co tam najdem, a bude klid.“ zaprotestoval barbar.

„Co na to náš moudrý elf?“ nadhodil Edvin a otočil se ke kouzelníkovi. Qualimon se zastavil a pohlédl na ostatní.

„Je sice pravda, že nevědomost někdy i zabíjí, ale myslím, že bychom se ve Vršku nic důležitého stejně nedověděli. Navrhuji, abychom se vydali ke kostelu a obhlédli ho než se setmí.“

„A co pak?“ chtěl vědět Mortek.

„Pak se uvidí…“ odpověděl elf. Alchymista pokrčil rameny, zakroutil hlavou a následoval družinu. Minuli místo, kde se od Podlesnice odtrhávala Bystřice a pokračovali dál proti proudu nyní široké a líně tekoucí řeky směrem k severozápadu. Koryto řeky bylo čím dál tím širší a mělčí, až konečně dorazili k místu, kde se dalo klidně přebrodit na druhý břeh. Dno v těchto místech bylo zřejmě už kdysi upraveno, tak aby vodou mohl projet koňský povoz. Konečně dorazili k Brodu. Slunce už se pomalu schovávalo za vrcholky Větrných hor, když se před nimi objevila i ruina kostela. Všude kolem rostla vysoká tráva, tu a tam byly vidět vyčnívající kusy zřícených zdí. Střecha zvonice byla děravá, nosné trámy shnilé, zvon chyběl. Patrně se zřítil dolů. Všude vládlo ticho, jen kdesi něco tiše vrzalo. Podlesnice časem podemlela základy kostelní zdi a voda se rozlila až do jižní část kostela, kde se podlaha propadla skoro o půl sáhu dolů. Prodlužující se stíny se natahovaly po rozbité kamenné podlaze plné suti, která pod podrážkami bot hlasitě chroupala. Celé místo působilo nepříjemným dojmem, ale jinak vypadalo opuštěně a prázdně.

„Rozhlédneme se kolem. Nikdo nechoďte daleko, slyšíš Birgi, až někdo něco objeví, zavolá na ostatní. Dávejte pozor!“ varoval je Qualimon „Edvine, ty dávej pozor na Birgiho.“

Mortek se rozhlédl kolem sebe, a začal pátrat po přítomnosti magenergie. Nic jiného ho prozatím nezajímalo. Gulver šel prozkoumat zvonici a Edvin s Birgim zjišťovali, jak to vypadá ve zbytcích hlavní katedrály.

„Birgi, na nic nešahej, do ničeho nedloubej a za nic netahej, jasný.“ pronesl káravým tónem hraničář a chytl malého hobita za límec, postrkujíc ho před sebe, aby na něj stále viděl. Nenašli nic zajímavého. V místech, kde kdysi patrně býval oltář se o zeď opíral velký, zhruba tři sáhy vysoký kříž. Našli i bývalou zpovědnici, nebo alespoň to, co z ní zbylo. Zaprášená hromada dřeva, v níž hobit nalezl něco, co velmi připomínalo desky malé knihy, kdysi zřejmě byly dlouhé lavice. Qualimon chvíli věnoval prohlídce severního výklenku, ale když nenalezl nic víc, než několik odřených fresek na zdi, vrátil se, aby zjistil, co nalezli ostatní.

„Ve zvonici je úplný hovno,“ hlásil Gulver „do podlahy je akorát zabořenej zrezlej zvon, se kterým nikdo ani nehne.“

„Nikde ani stopa po magii.“ dodal zklamaně Mortek.

„Tady také nic,“ ozval se Edvinův hlas „měli bychom…Birgi? Birgi! Zatraceně, kde zas ten prcek je? Hej, Birgi, slyšíš mě?“

„Slyším. Nemusíš tak řvát!“

Edvinovi se ulevilo: „Kde jsi?“

„Pojďte sem!“ zazněl hobití hlásek odněkud z jihu. Zbytek družiny se k němu rychle seběhl, zvědavý, co zloděj našel. Naskytl se jim pohled na malého hobita stojícího na uzoučké římse, jak se snaží dosáhnout na malou, nenápadnou páku ve zdi.

„Co asi ovládá?“ zajímalo Morteka. Qualimon se rozhlédl:

„To musíme zjistit. Birgi, nepřepínej…“

Cvak!

„…tu páku!“

Někde pod nimi cosi slabě zaskřípalo, jakoby se dával do pohybu dlouho nepoužívaný mechanismus. Trvalo to jen krátce. Příliš krátce.

„Cože?“ houkl Birgi a drobnou ručkou si natočil ucho směrem k elfovi. Místo kouzelníkovi odpovědi se ozvala hluboká, dunivá rána. Z nedaleké zdi se vydrolil kus omítky a rozprskl se na zaprášené podlaze. Po stropě se rozeběhla široká, klikatá prasklina. Pak další…

„Tomu řikám tichej průzkum. Jestli tady někdo nebo něco je, tak už to vo nás musí vědět.“ poznamenal Gulver se stopou ironie v hlase. „Blahopřeju, Birgi…“

Podlaha pod jejich nohama se roztřásla.

„Jako by se pod námi něco zaseklo.“ zamumlal Mortek a snažil se odhalit místo, odkud to chvění vycházelo. Objevily se další praskliny, na různých místech začaly opadávat drobné kousky zdiva - stále intenzivněji. Chvění zesilovalo.

„Ven!“ zařval najednou Qualimon. Jako by elfův hlas zlomil nějaké hypnotizující kouzlo. Jako jeden se všichni rozběhli k východu. Těsně za Edvinem se zřítil jeden z nosných sloupů a s ohlušujícím rachotem se na podlaze rozlomil vejpůl. Zvedla se vlna prachu, jenž na okamžik zcela zahalila prchajícího Morteka. Zastavili se až na volném prostranství, v bezpečné vzdálenosti od kostela. Prudce vydechovali. Mortek kašlal a Gulver se snažil vyplivat kusy zdiva, které se mu dostaly do úst. Všeho nechali, když se s ohlušujícím rachotem zřítil zbytek hlavní katedrály. K nebi vykvetl velký prašný květ. Družina musela ještě jednou utéci před valící se stěnou hnědožlutého dýmu. Pak rázem vše utichlo, někde se ještě sesypalo kus zdiva, ale jinak zavládlo ticho, jaké tu panovalo, když přišli. Lehký větřík rychle rozfoukával dusivý vzduch a prach si začal sedat po širokém okolí. Z kostela zůstala stát už jen zvonice.

„Co to sakra, bylo?“ zeptal se Gulver.

„To netuším,“ odvětil mu Qualimon „ale domnívám se, že tu zkázu způsobil mechanismus otevírající zřejmě nějaký tajný vchod, například pro kněze. Zasekl se. Kdyby to nebyla ruina, patrně by k tomu ani nedošlo, ale takle…“

„Ať to bylo jakkoliv, řekl bych, že to lidem ve Vysokém Vršku nemohlo uniknout. Ten mrak prachu musel být vidět na míle daleko, i když se už pomalu stmívá. Jen doufám, že tam nezavládla panika, jsou to jen prostí vesničané a kdo ví, jak si to vysvětlí. Myslím, že Birgi jim… Birgi? BIRGI !!!“ zařval náhle zděšeně hraničář. Hobit s nimi nebyl. Rozhlédl se. Nikde ho neviděl. Zkusil na něho znovu zavolat. Žádná odpověď.

„To né,“ zasténal Mortek a odvrátil se. Qualimon mlčky zavřel oči.

„Do prdele…“ hlesl barbar a zkroušeně si sednul na zem. Edvin začal plakat.

Družina upadla do smutné nálady. Truchlila pro mrtvého hobita. Nikdo si na něj v tom zmatku ani nevzpomněl, a teď si to každý z nich v duchu vyčítal. Chudák, byl na té římse. Proč neseskočil dolů? Nebo z ní upadl? Zakopl? Teď už se nikdo nedoví, co se mu přihodilo, neboť leží pohřbený pod obrovskou hromadou kamení…

„Vzpomínám si,“ usmál se nuceně Mortek do ticha „jak mi Birgi jednou ukradl Ohnivou hlínu a nevěděl co to je. Upustil jí na zem a nestačil se divit. Na ten jeho výraz nikdy nezapomenu. Výbuch ho lehce zranil a odhodil několik sáhů zpátky. Pamatuji si, že spadl do nějakého potoka a ještě se k tomu začal topit… Měl jsem od něj pak dlouho klid, než se mi zase pokusil něco vzít… bavil jsem se tím tenkrát dost dlouho.“

„Třeba není mrtvej…“ rozzářil se Gulver a prudce vstal. Ostatní se na něho tázavě podívali.

„Jakou by asi měl šanci?“ zavzlykal Edvin. Hraničář popotáhl a utřel si nos do rukávu. Barbar se rozeběhl k troskám. Běžel kolem řeky, nevnímaje, že se brodí po kolena ve studené vodě. Mířil k místu, kde Birgiho naposledy viděli na té římse. Začal volat hobitovo jméno. Škrábal se po ležících pilířích a u každé škvíry naslouchal, zda neuslyší něco, co by mu řeklo, že je zloděj naživu. Pomalu začínal ztrácet naději i on. Slunce se už z poloviny schovalo za horami a celé okolí rychle tmavlo. A právě tma mu pomohla… Úplně u zdi prosvítalo mdlé, blikající světlo. Rychle se tam vrhl:

„Birgi! Slyšíš mě?“

„Gule, jsi to ty?“ ozval se tlumeně hobitův hlas. „Jsem tu uvězněný. Dýchat ale mohu…“

„Žije!“ zaburácel barbarův hlas a zamával na Qualimona. V mžiku byl zbytek družiny u něho. Na nějaké radování však nebyl čas.

„Birgi, Birgi…jak, jak to tam vypadá, vidíš něco?“ hulákal do škvíry Edvin.

„Propadl jsem se do nějaké šachty, to mi zachránilo život, ale nad mnou leží spousta trosek. Nemůžu ven. A mám poslední dvě pochodně… vidím nějakou chodbu…“

„Vyhrabat ho nemůžeme,“ řekl tiše Qualimon „bude muset jít tou šachtou a doufat, že má i jiný, nezasypaný východ.“

„Zbláznil ses! Chceš nechat hobita samotného polézat neznámou šachtou? Víš, co tam může být?“ rozhořčil se hraničář, ale pak svěsil ramena, když si uvědomil, že Qualimon má pravdu. Elf mu položil ruku na rameno:

„Nemá jinou možnost, Edvine.“

„Poslouchej Birgi, kam vede ta chodba?“ chtěl vědět Gulver.

„Někam na severovýchod.“

Všichni se otočili tím směrem. Tím směrem stála zvonice… Napadlo je to skoro všechny: že by vedla tajná chodba z katedrály do zvonice? A vlastně, proč ne? Zvoník se takhle mohl nepozorovaně dostat ke zvonu a nerušit tak věřící, modlící se před oltářem… Jevilo se to jako nejpravděpodobnější vysvětlení, a s ním se také smířili.

„Jdi tou chodbou, po takových dvaceti až třiceti sázích bys měl být u zvonice, která jako jediná zůstala stát… zkus se podívat po nějakém tajném východě, měl by tam být.“ radil mu Edvin, ale jistota jeho hlasu chyběla.

Připadalo jim, že to trvá celou věčnost. Mortek zapálil lucernu, kterou mu podal Qualimon, protože ve zvonici panovala už naprostá tma. Stáli tiše a naslouchali. Konečně! Ozvalo se tiché šramocení a pak náhle hlasité bouchání na zeď.

„Mám to!“ vykřikl nadšeně Mortek. Poklekl na zem: „Vidíte? Tady! Tahle dlaždice!“ ukázal a zatlačil jen na mírně vystouplou dlaždici těsně u podlahy. Dlaždice se pod tlakem jeho ruky zasunula nepatrně do zdi. Vzápětí se před nimi rozestoupila kamenná stěna. Světlo lucerny do ní nakouklo a odhalilo malou zaprášenou postavičku.

„Ty jsi nám tedy nahnal strach.“ vydechl Edvin a objal špinavého hobita. Qualimon si v duchu oddechl, ale na Birgiho se zatvářil přísně:

„Příště, až ti někdo řekne abys na nic nesahal…“

„Našel jsem tajnou chodbu! Je tam schodiště dolů!“ vykřikl zloděj, aniž by si všímal Qualimona. Kouzelník odevzdaně pokrčil rameny a mávl rukou.

„Těžko by jsme tu chodbu našli, kdyby nás už jen napadlo, že by tu nějaká vůbec mohla být.“ připustil Mortek a pohlédl na Birgiho „Nehledě na to, že už to tady prohlížel Gulver, když jsme sem přišli.“ Barbar se ušklíbl.

„Dobrá. Birgi, pokud ti nic není, můžeme to jít dolů prozkoumat, čekat do rána stejně nemá žádnou cenu.“ řekl Qualimon. Hobit několikrát poskočil, z čehož kouzelník usoudil, že je v pořádku. Sehnul se pro lucernu:

„Půjdu první,“ řekl „za mnou půjde Edvin, Birgi a Mortek. Gulvere, ty půjdeš poslední.“

„Dycky já.“ zabručel válečník a zatvářil se ukřivděně.

* * *

Nalezli schodiště, nebo spíše něco, co silně připomínalo schody, přesně jak Birgi říkal.

„Tak tohle vůbec nevypadá, jako tajná chodba pro zvoníka…“ podotkl Mortek.

„Také si říkám, že náš úsudek zřejmě nebyl správný, ale jaký to tu tedy mělo význam?“ položil si kouzelník otázku, spíše pro sebe, než, že by odpovídal alchymistovi.

„Jaký zvoník?“ zamrkal překvapeně Birgi a rozhlížel se kolem, jako by nějakého hledal.

„To nic, Birgi. To byl jen náš další špatný úsudek.“ odbyl Mortek dlouhé vysvětlování a hořce se usmál.

Edvin se snažil v chabém světle lucerny a ještě k tomu za chůze zakreslovat na kus pergamenu jednoduchou mapku, pro případ. že by se ztratili. Qualimon byl rád, že ve Studánkách koupil lucernu, která měla skla, neboť strop chodby byl vlhký, místy z něj crčela voda a k tomu všemu tady byl i pořádný průvan. Chodba je vedla pár sáhů na západ, ale pak se prudce stočila k severu. Světlo lucerny padlo do chodby a oni zjistili, že se chodba před nimi větví. Došli na rozcestí. Mohli pokračovat dále na sever, nebo prozkoumat západní chodbu. Po krátké výměně názorů se rozhodli odbočit do chodby mířící k západu. Neušli však nijak daleko, když se chodba opět zlomila k severu, kde končila bytelnými dřevěnými dveřmi, pobitými zrezivělými pláty.

„Slyšíte něco?“ zašeptal Birgi. Protlačil se ke dveřím, a začal je zkoumat.

„Nikdy není nic slyšet.“ špitl ironicky Edvin ke Gulverovi. Válečník kývl a napjatě sledoval zlodějovo počínání.

„Nic tu není,“ zašeptal zklamaně Birgi „asi je závora z druhé strany…“

„Tak uhni,“ zavrčel barbar. Odstoupil pár sáhů zpět. Všichni mlčky ustoupili ke zdi, aby udělali válečníkovi dostatek místa. Tohle už znali. Dveře otevíral buď Birgi, nebo Gulver a každý z nich na to měl svou metodu. Tedy pokud ty dveře nebyly magické, to by se nejspíše museli vrátit, neboť Qualimon by prý ještě takové dveře nedokázal otevřít.

Gulver se rozeběhl a ramenem vší silou vrazil do dveří. Podzemím se rozletěla hlasitá ozvěna. Staré panty se podvolili drtivé síle válečníka. Dveře se rozletěly na dvě poloviny. Barbar padl na zem, bleskově se přetočil do kotoulu a vyskočil na nohy, pak ihned tasil svůj obouruční meč. Místnost, do níž vpadli byla celkem rozlehlá, ale světlo elfovi lucerny jí dokázalo pokrýt. Vypadalo to, že tu nedávno někdo byl, protože v hustých nánosech prachu byly zřetelně vidět stopy několika tvorů. Edvin je chvíli zkoumal, ale nedokázal z nich nic vyčíst. Co se týkalo vybavení místnosti, tak tu byla stěna se spoustou knih a svitků, pracovní stůl, na němž stál několikaramenný svícen s téměř vyhořelými svícemi, a starobylé křeslo s měkkým polštářem. To, co však nejvíce upoutalo pozornost dobrodruhů byly čtyři rakve ležící vedle sebe, kolmo k východní stěně. Rakve! To mohlo znamenat pouze jediné…

„Nikdo se ničeho ani nedotkne!“ vykřikl varovně Qualimon a plamenem z lucerny zapálil zbytky svíček.

„Cítim tady magií…“ pronesl Mortek se špatně potlačovaným vzrušením.

„Ano,“ souhlasil kouzelník „vypadá to tu jako v kouzelnické studovně, ale ne v takové jakou máme my na Akademií, tohle zavání černou magií, necromanicus maleficum…“

„V těch rakvích…“ řekl Edvin a ukázal na ně „jsou určitě nemrtvé nestvůry.“

„Možná,“ kývl elf „ale nemyslím, že obživnou jen tak. Nekromaté je používají jen jako hlídače. Pokud se nedotkneš ničeho, co mají hlídat, nehrozí nám žádné nebezpečí, nebo alespoň si to myslím. Slyšel jsem to jednou říkat svého Mistra.“ Oba se náhle zarazili. Když byla řeč o nedotýkání, napadlo je ve stejném okamžiku oba to samé - Birgi. Jako jeden se otočili. Birgi ale stál uprostřed místnosti a nevinně se na ně usmál, ukazujíc, že má prázdné ruce.

„Konečně pochopil, že když dělá, co se mu řekne, tak…“ Qualimon se v půlce věty zarazil. Jedna z rakví se nepatrně pohnula! Ale kdo…

„Podívejte! Našel jsem nějaké kouzelné svitky!“ Mortek přímo radostí zářil. Úsměv mu však z tváře rychle zmizel. Víko rakve se nadzvedlo. Teď už si toho všimli všichni.

„A do prdele!“ ulevil si Gulver. Nervózně máchl mečem a snažil se zaujmout dobrou pozici pro boj, kterému se pravděpodobně nevyhnou.

„Qualimon říkal, že se na nic nemá sahat, ty hlupáku!“ řekl Birgi a káravě pohlédl na alchymistu. Zrovna od hobita to znělo nejvíce nejnepravděpodobněji. Kudůk se chystal něco odpovědět, ale nestihl to. Víka rakví se s třeskem náhle rozletěla. Edvin horečně nabíjel svou lehkou kuši. Vynořili se čtyři lidské kostry. Jejich bílé kosti jasně svítily ve světle vrhaném lucernou. Byli neozbrojení. Prázdné oční důlky se na ně upřely. Odrážela se v nich zlá vůle, která je nutila poslechnout daný rozkaz. Pomalu se začali belhat k družině. Vzduchem proletěla hliněná koule o velikosti lidské pěsti a zasáhla nejvzdálenějšího kostlivce. Místností otřásl lehký výbuch a v zápětí se všude kolem rozlétly kusy lidské kostry a úlomky kostí - Mortekova zbraň odvedla svou práci. Gulver zařval svůj severský pokřik a vrhl se na oživlé kostlivce. Obouruční meč opsal svištící půlkruh a zakousl se z boku do jednoho z nemrtvých. Uťal mu ruku v lokti a prorazil část hrudního koše. Kostlivec jako by si toho vůbec nevšímal, a svou jedinou rukou sekl po válečníkovi. Barbarova kroužková košile ho ochránila před roztrženým hrudníkem, ale ostré pařáty mu lehce roztrhly mohutný biceps na levé ruce. Barbar zavil bolestí a prudce vyškubl svůj meč. V tu chvíli se do kostlivce zabodla šipka z kuše, nebo spíše přesněji řečeno, trefila ho do lebky. Prolétla očním důlkem a prorazila temeno hlavy, kde z něj vyčníval hrot Edvinovy střely. Nemrtvý padl na zem a nehýbal se. Qualimon pronesl kouzelnou formuli a v místnosti zapraštěla magie. Modrý oslnivý výboj zasyčel vzduchem a udeřil do nejbližšího kostlivce. Síla blesku jím mrštila zpět o východní stěnu, kde se rozpadl. Z hromádky zčernalých kostí stoupal dým. Birgimu se podařilo na poslední chvíli uhnout smrtícímu pařátu tím, že s sebou praštil o zem. Rychle se odkulil a schoval se pod stůl. Zapraštěly lámané kosti. Gulverův meč rozdrtil většinu kostlivcova hrudního koše. Kostlivec zavrávoral a sesypal se na podlahu. Bylo po boji.

„Bylo to až příliš snadné.“ řekl Edvin. Rozhlédl se kolem sebe. Všude se válely zbytky kostlivců. Gulver si ošetřoval své zranění, Mortek měl zavřené oči a vypadal soustředěně. Pravděpodobně čerpal magickou sílu z nalezených svitků. Birgi prohledával stůl. Radostně vykřikl, když se mu podařilo nalézt několik Zlatých mincí. Qualimon se věnoval zkoumání hřbetů knih v knihovně. Náhle ho jedna zaujala a on jí vytáhl. Vzal si jí ke svícnu a nedočkavě do ní nahlédl.

„Myslím, že celá záhada kolem tohoto kostela je tady.“ pravil náhle, čímž na sebe upoutal veškerou pozornost. Obrátil pár dalších stránek. Chvíli si četl.

„Tak co tam je?“ zvídal netrpělivě Birgi a zatahal elfa za široký rukáv jeho kouzelnické róby a druhou rukou jen tak ze zvyku sáhl do Qualimonovy kapsy, jestli tam náhodou není něco, co by se mu hodilo. Byla ale prázdná.

„Poslouchejte: …ti blázni! Mysleli si, že se mne mohou jen tak zbavit, mne Aznorkše, jako nějakého obyčejného zloděje…“

„To asi nikdy žádného nepotkal.“ přerušil jej Birgi.

„…ale já jim ukážu. Ještě se budou třást strachy! Budou škemrat o svoje životy, a plazit se přede mnou po zemi. Už to nebude trvat dlouho a můj Pán ze mne udělá mocného, ne - nejmocnějšího. A pak, pak jednou pro vždy zničím Vysoký Vršek a vše kolem…“

„Další z řady šílenců, co žijí jen pro pomstu. Otázka však zní: Jak je tenhle Aznorkš nebezpečný?“ Byl to Edvin, kdo přerušil Qualimonovo čtení.

„No, já myslim, že moc ne. Dyť straší jenom vesničany.“ zavrčel Gulver. Mortek, který už zřejmě zkončil s vstřebáváním magické síly promluvil:

„Není to jedno? Tohle je důkaz. Když ho předáme starostovi v Malém Brodě, nebo přímo ve Vršku, mohou to vesničané v klidu nahlásit ve Spodním Poříčí a bude postaráno.“

„Ti než něco udělají…“ zvolal Edvin a mávl pohrdavě rukou.

„…studují dnem i nocí, tady ve své studovně. Pán se tu objevuje tak dvakrát za dorostlou Lunu…myslí asi dvakrát za měsíc…aby se mnou povečeřel. Udělal jsem první kroky s pozůstatky těch tří dělníků, které jsem nalezl v šachtě pod hlavní katedrálou… dál nic zajímavého, až tady …konečně se mi podařilo je oživit a donutit, aby plnili má přání. Včera v noci napadli u Brodu dva poutníky. Jednoho zabili, ale nepodařilo se mi najít jeho tělo,… to asi bude ta lebka a stehenní kost, o které mluvil Windork …ale z druhého se mi podařilo udělat zombii… tohle je podle datumu ani ne měsíc starý zápis, pak tu je něco o jeho pokrocích. A tady! Před pár dny: …navštívil mě Pán, a řekl mi že přišel můj den. Konečně! Uzamkl jsem svou studovnu a nechal tam čtyři sluhy. Až se příště probudím, budu už tak silný, že si jich denně budu moci podmanit několik, možná i jiné tvory… a tady to končí.“

„Co to znamená?“ zeptal se Gulver. Edvin s očekáváním pohlédl na Qualimona.

„Nevím, ale asi bychom si měli pospíšit.“ řekl vážně kouzelník. Družina opustila Aznorkšovu studovnu a vrátila se zpět na rozcestí, kde pokračovali dále v původním směru, tedy na sever. Neušli ani tucet sáhů, když jim chodba znovu dala na výběr. Stáli na rozcestí ve tvaru písmene T a rozhodovali se pro směr dalšího postupu. Gulver a Birgi chtěli jít na východ, ale zbytek družiny je přehlasoval ve prospěch západní chodby. Volená chodba začala po chvilce prudce klesat. Ve vzduchu také bylo cítit více vlhkosti. Jak pokračovali dále, bylo to čím dál tím horší. Na zemi se objevila voda, zpočátku jen málo, ale rychle jí přibívalo, až jí měl Birgi téměř po pás. Nahlas dal najevo, že cesta na východ by byla určitě příjemnější. Voda byla totiž dost studená, nehledě na to, že ze stopu pršelo jako při pořádném lijáku venku. Nikdo nezůstal suchý. Edvin se s ostatními podělil o svou teorií, domníval se totiž, že musejí být pod řekou a směřují na druhý břeh Podlesnice. Družina během chůze přemýšlela o smyslu chodby, která zřejmě skutečně vedla pod řekou, ale nenapadlo je nic, co by jim znělo jako pravděpodobný účel. Dokonce se ani nedokázali shodnout, zda-li tu chodba byla ještě když se používal kostel, nebo až po příchodu Aznorkše. Debata skončila v okamžiku, kdy se chodba před nimi náhle rozšířila do nepravidelného oválu, vzniklého nejspíše sesuvem stěn podmáčených vodou. Toto zjištění se družině zrovna dvakrát nezamlouvalo. Z prosakujícího stropu crčela voda, jejíž kapání na hladinu malého jezírka, které tvořilo celou podlahu se hlasitě odráželo podzemním prostorem.

„Kdo ví, jak je to hluboké?“ vyjádřil s obavou Mortek, který byl jako kudůk jen o málo vyšší než Birgi, a vody se bál více než čehokoliv jiného. Nedokázal to však nikdy přiznat, i když to všichni věděli. Nikdo o tom nikdy nemluvil.

„To budeme muset zjistit.“ pravil Qualimon, otáčeje se k barbarovi. Válečník se zamračil. Začínal tušit:

„Co je?“ ošil se Gulver.

„Jako jediný umíš plavat…“ objasnil mu Edvin a kývl hlavou směrem k vodě. Gulver si hlasitě odfrkl. Vrazil svůj velký vak Edvinovi, až se hraničář zapotácel. Válečník mu tak tiše dával najevo, jak je mu vděčný za to, že díky němu bude mít čest jako první okusit neznámou vodu. Edvin se škodolibě ušklíbl. Barbar si upravil pochvu s mečem na zádech tak, aby mu v případném plavání nevadila. Uvažoval, jestli si nemá sundat svou kroužkovou zbroj, ale pak se rozhodl si jí nechat. Pro jistotu. Na druhou stranu, to bylo pouze pár sáhů…

Gulver pomalu vlezl do vody. Byla studená, a zatím mu sahala ke kolenům.

„Furt musim bejt poslední, a najednou abych šel první…“ zabručel si pro sebe. Opatrně postupoval dále.

„Jak to jde?“ zavolal na něj ze břehu Mortek, když byl skoro v půlce jezírka.

„Dobrý, není tady hloubějc, než po pás. Měl…“ Gulver nedopověděl. Cosi těžkého na něj skočilo ze zhora. Ze břehu to vypadalo jako ani ne dva sáhy dlouhý ještěr světlemodré barvy. Vrhlo se to na nic netušícího válečníka s takovou silou, že oba zmizeli pod hladinou. Barbar pocítil silný stisk v levém boku. Ještě, že si tu kroužkovou košili nesundal. Chvíli se zmítali pod hladinou. Na okamžik se vynořila Gulverova hlava nad hladinou. Stačil se akorát nadechnout a zjistit, že se k němu vodou žene Qualimon a Edvin. Pak ho nestvůra znovu stáhla pod hladinu. Podařilo se mu z boty vytáhnout tesák. Několikrát se jím pokusil bodnout, ale voda mu zkreslovala orientaci a odhad. Pak zasáhl. Tvor ho kousl do nohy. Roztrhl kožené kalhoty a voda se zbarvila Gulverovou krví. Znovu ho bodl. Uviděl, nebo spíše ucítil, jak vodu kolem něho prořízla šipka z Edvinovi kuše. Minula. Nebyl čas na další přemýšlení. Znovu ťal svým tesákem. Pokud toho tvora nezabije co nejdříve, dojde mu vzduch a utopí se. To bude ale slavná smrt. Utonul v mělké vodě! Čepel tesáku zasáhla. Zabořila se až po rukojeť do krku nestvůry. Ta znehybněla. Válečník se odrazil od dna a rozrazil hladinu jako mořská nymfa. Zhluboka zalapal po dechu, vykašlávaje polknutou vodu.

„To je naposled, co sem někam šel první.“ procedil mezi zuby sám pro sebe barbar.

„Co to bylo?“ volal ze břehu Birgi.

„Nejsem si jist, ale vypadá to jako gobloch,“ hádal Qualimon „i když, většinou žijí v okolí močálů. O jeskynních jsem ještě neslyšel.“

„Třeba tady byl proti své vůli.“ nadhodil Edvin, obraceje špičkou meče plovoucí tělo nestvůry, aby si jí mohl lépe prohlédnout. Qualimon zakroutil hlavou.

„Héj! A co my?“ ozval se hobitův pisklavý hlásek. Edvin přenesl Birgiho a Gulver Morteka, Qualimon jim vzal jejich věci. Kudůk se křečovitě držel válečníkova krku, div že Gulvera neuškrtil. Na druhý břeh se dostali už bez dalších potíží. Qualimon doplnil olej do lucerny a družina pokračovala dál východní chodbou. Ta podle očekávání začala znovu stoupat, až do míst, kde se stáčela k jihu. Zastavili před dalšími dveřmi. Birgi zjistil, že nebude třeba Gulverova síla a vytáhl svou sadu paklíčů. Chvíli se zámkem zápasil, střídaje jednotlivé paklíče, až se najednou ozvalo tiché klap a cvak. Zloděj už jen pak obratně odsunul závoru skrze škvíru mezi dveřmi a zdí a cesta byla volná. Za dveřmi se nalézala místnost, alespoň dvakrát tak větší, než studovna. Vyvanul se na ně zatuchlý vzduch. Proti hrubě tesané chodbě byla místnost téměř noblesně zařízená, hladké stěny zdobily gobelíny a podlahu pokrývala mramorová dlažba. Místnost byla prázdná, až na nízký katafalk přesně uprostřed. Na něm ležela rakev z mahagonového dřeva. Qualimon zapálil od lucerny čtyři pochodně zasazené v nádherně zdobených držácích. Prostor prozářilo světlo. Družina tiše obestoupila rakev. V dozajista nebyl nikdo obyčejný. Takové rakve mívají jen…

„Mám takový pocit,“ zachvěl se Mortek „že vím, co je uvnitř té rakve.“

„Jestliže je to upír, tak bychom měli raději zmizet dříve, než se probere. Není s nimi vůbec žádná legrace, to mi věřte. Můj děd se s jedním potkal a jen tak vyvázl s holým životem.“ promluvil stísněně Edvin. Ruce se mu třásly. Mortekova domněnka se potvrzovala.

„Můžem ho zabít. Teď je nejvíc zranitelnej. Co se může stát? Vodklopíme víko, vrazíme mu něco do srdce a useknem mu hlavu, než se stačí probrat.“ řekl chladně Gulver.

„A jsi si tak jistý? Upírům se do srdce musí vrazit osikový kůl. A máš nějaký?“ vyvracel kouzelník jeho nápad. Qualimon se zamračil. Přemýšlel.

„A kde bych asi vzal vosikovej kůl?“ zabručel nevrle válečník.

„Co tedy uděláme?“ zeptal se Birgi „Slyšel jsem, že upíři mají vždycky velký poklad.“

„To většinou záleží na tom, jak je starý, ne? Čím starší, tím asi…“ Mortekova přímá úměrnost byla náhle přerušena Qualimonovým hlasitým zvoláním:

„Ano! To je ono! Už tomu rozumím…“ zaklepal si elf na vysoké čelo. „Tenhle,“ položil ruku na rakev „pokud tam je, a pokud je to upír, jak se domníváme, bude velmi mladý. Vzpomínáte si na ten Aznorkšův deník…“ kouzelník začal rychle hledat ve svém malém vaku.

„Ne.“ vyhrkl Gulver.

„Stojí tam,“ Qualimon zalistoval v zašlé knížečce, ve svém vzrušení naprosto ignorujíc barbara „tady: …navštívil mě Pán, a řekl mi že přišel můj den. Konečně! Uzamkl jsem svou studovnu a nechal tam čtyři sluhy. Až se příště probudím, budu už tak silný… a tak dál. To je ono! Ten Aznorkš, ten se teprve v upíra proměňuje! Tohle je jeho poslední zápis, je starý… deset dní.“

„A ty víš, jak dlouho se upír proměňuje?“ Edvin položil otázku, která jim zchladila rozpálené hlavy.

„Ne.“ hlesl Qualimon a zavřel deník.

„Tak ho vyneseme ven a otevřeme ho na sluníčku. On pak shoří, ne?“ zajásal hobit.

„Výborně, ty poneseš rakev a my budeme hlídat, jestli ho to trmácení náhodou nezbudilo. To si ho tady můžem klidně usmažit s česnekem.“ zachechtal se Gulver.

„A co stříbro? Nevadí upírům stříbro? To je vlastně jedno. Stejně žádné nemáme…“ zamítl hraničář svůj vlastní nápad.

„Co kdybychom ho vytopili jako krysu? Mohl bych odstřelit strop pod řekou a…“ Mortek se v půlce věty odmlčel, když zachytil kouzelníkův pohled.

„Utopili by jsme se s ním, nehledě na to, že nevíme, jestli mu vůbec vadí voda.“ mávl rukou elf, čímž zavrhl další neproveditelný plán.

„A sakra!“ zaklel Gulver. Čepel obouručního meče zasyčela o horní kování pochvy, když jí barbar bleskově tasil.

„Co je?“ lekl se Birgi.

Rakev se zachvěla. Nejprve jen lehce, ale pak silněji a stále více nabírala na intenzitě.

„Sakra to je ale smůla.“ zaskřípal zuby Gulver. Družina panikařila. Víko rakve se tiše otevřelo, objevila se bledá tvář. Upír se zasmál a ukázal tak své dlouhé špičáky. Pomalu vstával.

„Snídaně.“ zasyčel a teprve teď se dobrodruzi vzpamatovali.

„Pryč!!!“ zařval Qualimon a vystrčil Birgiho do chodby. Morteka postrkovat nikdo nemusel.

„Zdržim ho!“ křikl Gulver „Edvine, hoď po něm volej!“

Edvin měl zřejmě jiné úmysly. Zastavil se ve dveřích a okamžik váhal, zda se dát na útěk, nebo pomoc Gulverovi. Pak ale sáhl třesoucími se prsty do vaku:

„Žádný nemám!“

V tom se ale o upírovu hlavu rozprskla Qualimonova láhev oleje. Nemrtvého to nijak neodradilo od útoku na válečníka. Barbar se kolem něho mrštně prosmýkl, ale vrazil do katafalku. Rakev spadla na zem a rozštípla se. Upír strašlivě zařval a na okamžik polevil v ostražitosti. Gulver mu mečem téměř odsekl ruku od těla.

„Edvine! Zapal toho šmejda!“ zaburácel místností válečníkův hluboký hlas. Edvin na nic nečekal. Popadl první pochodeň z držáku, který měl nejblíže po ruce a ve správném okamžiku jí mrštil po nestvůře. Zasáhl! Upír se vzňal jako starý, léty vyschlý pergamen. Strašlivě ječel a mával kolem sebe.

„Rychle! Musíme zmizet! To ho na dlouho nezdrží…“ varoval je Edvin a sám jim šel příkladem, když popadl kouzelníkovu lucernu a začal utíkat ven. Elf a barbar ho následovali. Nemrtvý, ač hořel a silně páchl spáleninou se vydal za nimi. Hraničář před sebou zahlédl světlo. Mortekova pochodeň! Ale proč neběží dál?

Voda! Nemohou přes vodu! Přibližovali se k nim. Edvin popadl za běhu Birgiho a plnou rychlostí vletěl do vody. Hobitovy spadla kožená torna.

„Moje torna!“ zaúpěl zloděj a v duchu dal sbohem své sadě paklíčů a jiným drobnostem. Mortek se třásl. Položil věci na zem a zavřel oči. Qualimon je za běhu popadl a vrhl se za Edvinem do ledové vody. Gulver běžel poslední, v patách jen kus za ním se hnala hořící postava narážející zmateně do stěn. I tak byl ale dost rychlý, a barbara doháněl. Morteka popadla čísi silná ruka. Pochodeň mu vypadla z ruky. Zalapal po dechu, když ucítil studenou vodu a strachy vykřikl. Gulver ve spěchu zakopl a na okamžik kudůka ponořil pod hladinu. Alchymistovi se zdálo, že přišla jeho poslední chvilka. Nebál se ani tak upíra jako vody. Zdálo se mu to jako věčnost než ho Gulver vytáhl.

Upír, přestože hořel se náhle zastavil těsně před okrajem vodní hladiny.

„Nemůže do vody!“ zašeptal Qualimon a pronesl zaříkadlo. Vzduch plný spáleného masa přebil čistý ozón. Qualimonovi se zablesklo z očí. Vyšlehl namodralý blesk a udeřil hořícího upíra do hrudi. Ve stejný okamžik se mu do krku hluboce zabořila šipka z Edvinovy kuše a rameno mu ozdobila Birgiho hvězdice. Upír Aznorkš zavrávoral. Chvíli se potácel a pak padl tváří do vody. Oheň zasyčel a zhasl. Upírovo tělo plavalo ve vodě.

„Je po něm?“ porušil nastalé ticho rušené jen crčením vody Birgi a zvědavě vykoukl mezi Qualimonem a Edvinem, za něž se schovával.

„Ne. Musíme ho probít kůlem.“ řekl Qualimon a otřel si vodu z obličeje. „Musíme ho rychle dostat ven. Venku bude sice tma, ale najít osiku by nemělo být tak těžké. Myslím, že jsem u Brodu viděl několik keřů. Pospěšme si!“

Gulver a Edvin štítivě přivázali upírovi provaz kolem nohou, a ne zrovna příliš jemně ho táhli chodbou. Nikdo z nich se ho nechtěl dotýkat. Zdálo se to někonečně dlouhé, ale ve skutečnosti to bylo jen několik sáhů, než se objevili u tajných dveří, které Birgi tak zvláštním způsobem objevil. Ocitli se ve zvonici. Venku byla tma, ale měsíc svítil jasně, takže jim poskytoval alespoň trochu světla. Qualimon se ihned vydal pro osiku. Birgi šel s ním, ale jen proto, aby nemusel zůstávat v blízkosti s Aznorkšovým tělem. Kouzelník se vrátil právě včas. Upírova ruka s sebou už začínala cukat a spáleniny na těle viditelně mizely.

„Dělej!“ pobízel jej Edvin. Elf přiklekl k tělu a hrubě zaostřený kolík přiložil k srdci nestvůry. Aznorkš otevřel oči. Ale jen proto, aby viděl rozpřahujícího barbara.

„Řekni, sbohem.“ zašklebil se Mortek a štítivě si odplivl. Než stačila jeho slina dopadnout na zem, mihl se válečníkův meč vzduchem. Upír se usmál, ale pak si všiml osikového kolíku na své hrudi. To už ale bylo pozdě. Gulverova čepel dopadla na plocho na konec kolíku, který zajel do hrudníku jako po másle. Upír rázem znehybněl. Byl konec. Mortek vyrazil nemrtvému jeho hlavní chloubu, dlouhé špičáky a schoval si je.

„Jako důkaz…“ vysvětlil, ale všichni ani na okamžik nezapochybovali o tom, že se mu budou hodit i k jinému účelu.

Přenocovali nedaleko od Brodu. Hned jak se probudili, vyrazili zpět do Malého Brodu. Když se starosta Windork dozvěděl celý příběh, kroutil hlavou, ale nakonec byl rád, že to takhle dopadlo. Zpráva se rychle rozletěla. V Brodě se uspořádala oslava, na kterou nikdo jen tak hned nezapomene, zejména ne Gulver, který se moc opil, Birgi, který toho za ten večer ukradl víc, než jindy za celý den v rušném městě a Edvin, který se ztratil krátce před půlnocí doprovázen vnadnou pasačkou krav a Mortek, který v hazardu prohrál více než si kdy vůbec pamatoval. Jen Qualimon, moudrý elf kouzelník se radoval pouze střídmě, uspokojen hlavně vnitřně. Pocit, že dokázali něco takového, jako zabití upíra mu bohatě stačil. O několik dní později, když putovali přes Vysoký Vršek se ještě dověděli, že Aznorkše kdysi vyhnali z Vršku pro jeho podvody. Našli i spoustu lidí, kterým stále ještě dlužil dost peněz. Měli smůlu, nikdy už od něho peníze neuvidí, protože byl mrtvý, ale to si dobrodruzi nechali pro sebe. Posel těchto zpráv by nebyl asi dvakrát vítaný, a ještě ke všemu kdyby se zjistilo, že to byli právě oni, kdo mu do toho stavu pomohli, byť to byl upír.

Vděčnost prostého lidu je vrtkavá…