Povídka 2121

18.06.2014 19:43

2121: Sto let od začátku konce

Autor: feryk

 

I. Kapitola - Probuzení

Prostorem se line uklidňující hudba, kterou už dobře zná a kolem centrální koule levituje padesát těl, stejně jako o kus dál, kolem další koule, která je stejná, jako mnoho dalších, kam jen oko dohlédne. Stejně jako každý den, leží mezi nimi, pluje prostorem, jehož hustota připomíná mlhu a kolem fluoreskují barvy a on neví, jestli ty odrazy barev jsou jen lom světla či odrazy od nějaké hmatatelné zdi. Je mu to jedno, vznáší se a je tak klidný, usmívá se, jako všichni okolo a pomalu se otáčí kolem koule a cítí, jak jeho tělo nabírá energii. Píseň zní všude kolem a přece se mu zdá, že jí slyší přímo ve své hlavě. Po chvíli se ozval známý ženský hlas, který jemným tónem promlouval:
"Jsi silný! Jsi zdráv! Jsi připraven! Jsi pracovitý! ...." a tak stále dokola, ty samé fráze, znal je, slyšel je každý den, celý svůj život. Nevadilo mu to, měl ten hlas rád a tak se zavřenýma očima naslouchal.
"Jsi loajální! Jsi svědomitý! Jsi....", nastalo ticho.
Chvíli se nic nedělo a pak uslyšel divné praskání. Otevřel oči a obraz kolem něj se začínal měnit. Lidé zmizeli, píseň přestala hrát, prostor se rozšiřoval, v záblescích se zvětšoval, až se změnil úplně a on zjistil, že stojí u dveří v nějakém domě. Ten dům neznal a přece mu přišel povědomý, jako by tu už někdy byl, jako by tuhle situaci zažil a dokonce se mu zdálo, že přesně ví, kde co je, ale zdál se mu tak prastarý. Najednou někdo zaklepal na dveře. Otočil se a otevřel. Venku stál člověk ve vojenské uniformě. Popošel ze dveří a rozhlédl se, byl pěkný den a přesto nikde nikdo nebyl. Voják zasalutoval a předal mu malý balíček, ale ještě než se otočil a odešel, tak prohodil: "Všichni vás očekáváme, Henry."
Rozbušilo se mu srdce, věděl, že se něco děje, ale nevěděl co. Zašel do domu, zabouchl a opřel se o dveře. Z horního patra se rozezněla jakási stará pomalá píseň, líbila se mu a přesto mu v tuhle chvíli přišla jak zlověstné znamení. Poslouchal a zprudka dýchal, snažil se přemýšlet, ale jako by svůj mozek neovládal.
Přišel záblesk a opět bylo ticho. Stál na pevné zemi, před sebou neviděl nic, jen písek zvířený prudkým větrem, který ho šlehal do tváře a částečky písku se mu zarývali pod kůži, alespoň to tak cítil. Pohlédl na své ruce, které měl celé od krve, vlastně byl celý rozedřený a oblečení na tom nebylo o mnoho lépe. Najednou ticho zmizelo a jako když uhodí hrom, ozvali se všechny zvuky okolí najednou ve své plné síle, až si musel zakrýt uši. Slyšel výbuchy, střelbu a křik. Ztěžka popošel a z písečné bouře se vynořil dům, teď už věděl, že ho zná. V tom zaslechl dívčí pláč. Otočil se a spatřil nedaleko malou holčičku, jak klečí u jámy a drží se za břicho. Prosebně na něho koukala a pak natáhla ruku. "Tati... tati, pomoz mi..."
Aniž by tušil proč, z jeho úst se drali slova. "Terez..." a z očí mu vyhrkly slzy.
Snažil se jít, ale nemohl, jako by měl něco s nohama, ale přece jen popošel kousek blíž ve snaze pomoci, aby zjistil, že je to marné. Malá dívka byla celá od krve a cáry kůže z ní viseli, neměla půl obličeje a v rukou držela vyhřezlá střeva. Klečela a její krev se rychle vpíjela do okolního písku. Cítil bezmoc a strašný pocit lítosti a zmaru. Chtěl něco udělat, chtěl křičet, ale nemohl. Pohlédl do jámy a spatřil hromadu kostí a lidských těl, některá znetvořená k nepoznání. Blízko se ozval další výbuch a tlaková vlna ho srazila na kolena. Malá dívka padla k zemi a už se nezvedla, nehýbala se, věděl, že je mrtvá. Popošel blíž k jámě a přes slzy a písek v očích spatřil ženu, svojí ženu... a v tu chvíli si uvědomil kdo je a že má rodinu, tedy měl, ale než ho stačil zachvátit vztek, spatřil vedle těla ženy hlavu, hlavu muže, jehož tvář byla tak povědomá... kde jí jenom viděl... a pak si to uvědomil, byla to jeho tvář.
Obraz zmizel a nastalo ticho. Otevřel oči a snažil se mžourat kolem sebe, ale byla všude tma. Vzduch byl studenější a v hlavě měl tisíc otázek. Ležel a cítil, že se nemůže pohnout. Po chvilce zablikalo malé modré světlo po pravé straně a prostor se rozzářil stovkou malých světel. Instinktivně přimhouřil oči a rozhlížel se kolem sebe. Ležel v nevelké místnosti na nějakém stole a pomalu se rozpomínal, kde to vlastně je a kdo je. Poznával to a paměť se mu rychle vracela. Odněkud se ozval strojový hlas:
"Dobré ráno číslo Vé 258, váš stav je v pořádku, během spánku však došlo k výpadkům, příčina neznámá, vaše regenerace byla předčasně ukončena, doporučuji cyklus opakovat co nejdříve. Přeji dobrý pracovní den."
Právě se probudil ve svém pokoji, který byl stroze, ale útulně vybaven, alespoň podle jeho mínění. Ležel na speciálním stole, na který si lidé lehají a usínají napojení na centrální regenerační systém. Věděl, že každému z nich se zdá to samé a nikdo neměl žádné jiné sny... tedy nikdo o kom by věděl, kromě něj. Dnes se mu opět zdál ten divný sen, jenž se mu stále vrací a v němž vidí věci, která nezná, lidi a místa, které nezná a v kterém je někdo jiný. Ale zvláštním způsobem se mu to líbilo, bylo to tak živé, že občas začínal pochybovat, kdo vlastně je a někdy si přál být někým jiným, ale velmi vrzy, většinou po dalším regeneračním cyklu ho tyhle myšlenky přešli. Posadil se, intuitivně zmáčknul pár čidel a napájecí konektor se sklopil do klidové pozice. Oblékl se a vydal se směrem do jídelny. Jeho byt o dvou pokojích, se nacházel v obrovském komplexu, kde bylo téměř vše. Pomalu procházel chodbou a dnes měl hlavu plnou myšlenek na svůj sen, ale věděl, že se s tím nemůže nikomu svěřit. Došel do jídelny a dal si obvyklé menu. Nejedl, jen přemýšlel a čekal na svojí směnu. Je vedoucím místní důlní jednotky a je také vycvičen jako záložní pilot transportéru přepravujícího většinou rudu a důlní materiál. Občas se mu podařilo pilotovat větší transportér a myslel si, že mu to docela jde. Z myšlenek ho vytrhl pocit, že ho někdo pozoruje a než se stačil otočit, ozval se jeho komunikátor zabudovaný v pravé ruce.
"Číslo Vé 258, tady hlavní koordinátor pracovních jednotek, hlaste se v sekci Delta 5. Okamžitě po doplnění stravy. Zpráva se ukládá do vaší paměti. Konec."
Nečekal a protože neměl hlad, zvedl se a vydal se tam rovnou. Ve všech patrech procházel dlouhými chodbami a dnes více než kdy jindy si všímal lidí které potkával. Měl pocit, jako by se na něj dívali a nebo se díval on? Zdálo se mu, že se všichni lidé chovají stejně, dokonce měl pocit, že i stejně vypadají, ale možná k tomu přispěl fakt, že většina nosila unifikované stejnokroje.
Přišel ke dveřím a ponořen do svých myšlenek málem zaklepal. Zarazil se, stiskl čidlo u dveří a vešel. Uvnitř seděl muž a druhý stál vedle jeho stolu.
"Jsem hlavní Cé 400. Děkujeme že jste přišel tak rychle, nebudem ztrácet čas, máme pro vás pracovní nabídku." pronesl muž za stolem.
"Jakou?" odpověděl bez váhání.
"Potřebujeme pilota, který zvládne odvézt těžký náklad a který není zatížen jinými povinostmi."
"Ale já mám povinosti u důlní jednotky."
"To je zařízeno, uvolní vás okamžitě." pokračoval muž za stolem. "Trochu náš tíží čas, odlet by byl pozítří."
Moc se mu to nezdálo a začal přešlapovat na místě. "Co to je za náklad?"
"Náklad není vaše starost. Od vás chcem jen splnění úkolu a dovézt náklad v pořádku tam a zpět."
"Tam a zpět?" podivil se. "Kam by se letělo? Kam bych měl zásilku odvézt?"
Oba muži se na sebe podívali a pak ten druhý, co stál opodál, poprvé promluvil: "Poletíte s nákladem na Zemi."
Šokovaně pohlédl na oba muže. "Na Zemi?!" v místnosti nastalo krátké ticho. "Ale tam se nelétá, nikdo tam nelétá, vždyť víte."
"Tato mise není veřejná, jestli mi rozumíte." A první muž dodal: "My tam poletíme, s vámi nebo bez vás, ale pokud to vezmete, dostanete slušně zaplaceno, ale jen pokud úkol splníte. Tak co, berete to?"
Muž se otočil k malému okénku, z kterého bylo vidět na noční oblohu plnou hvězd, pohlédl nahoru a tam jí spatřil, Zemi. Jasně rozeznatelný zářící bod. Nikdy tam nebyl a přesto o ní slýchával. Přemýšlel a v hlavě mu začala znít melodie ze sna, né ta známá všem, ale ta z toho druhého snu, stará melodie, kterou znal jen on.
Po chvíli si uvědomil, že čekají na odpověď a tak aniž by se otočil, tiše prohodil: "Beru to." a dál upřeně pozoroval ten zářící bod na nebi.


II. Kapitola - Prohlídka

"Výborně Vé 258, po pracovní směně sem přijďte a domluvíme podrobnosti." řekl muž za stolem a zjevně potěšen, začal něco vyhledávat ve svém komunikátoru.
"Můžete už jít, dnes vás čeká poslední den v práci, vše bude zařízeno. Sbohem." dodal druhý muž a taktně ukázal na dveře.
"Rozumím." odpověděl Vé 258 a pomalu odcházel.
Na chodbě se ještě otočil a aniž by věděl proč, zadíval se na tváře obou mužů v místnosti a oni, jakoby to tušili, hleděli na něho. A zatímco se dveře zavírali, tak přemýšlel. Tak dnes poslední den v práci, říkal si, kdo by si to pomyslel dneska ráno. Dveře se dovřeli a zatímco Vé 258 odcházel dlouhou chodbou směrem ke komoře výtahu, dva muži v místnosti pokračovali ještě chvíli v debatě. Probírali několik podrobností a jejich rozhovor mohl těžko někdo zachytit. Než se rozloučili, tak se Cé 400 obrátil na druhého muže, který si za celou dobu nesedl.
"Myslíte, že ten úkol zvládne?" a podíval se na něj. Druhý muž se zamyslel a pak odpověděl. "Doufám... pevně doufám, že ne." A oba muži si s úsměvem potřásli rukou a ten druhý záhadný muž odešel chodbou opačným směrem, než byla komora výtahu.
V desátém podzemním podlaží se zatím připravovala dnešní směna. Vé 258 dorazil s mírným zpožděním, ale nikdo si toho nevšiml. Jeho směna čítala pět mužů a jednu ženu, Tartu. Teda alespoň tak jí neformálně říkali, její oficiální jméno bylo Ta 302. Občas se na něj usmála, ale dnes byla podivně zamračená a vůbec celá atmosféra mu přišla podivná. Během cesty podzemní dráhou všichni mlčeli, až nakonec ticho přerušil Ká 250.
"Tak prej pozítří odlítáš, ani ses nepochlubil." a přitom stále civěl z okýnka.
"Vím to teprve chvíli." pokrčil rameny, i když na něj nikdo nekoukal.
Tarta se na něj otočila. "A proč si vybrali zrovna tebe? Neni to divný?"
"Já.. já nevim, asi jsem dobrej pilot." a neměl odvahu se jí podívat do očí.
Ká 104 to nevydržel a přisadil si. "Každej ví, že tady Tarta je nejlepší pilot, sice máš tu ruku, ale jaký máš zkušenosti? Vždyť si skoro nelítal a vůbec, celý to smrdí."
Sám nevěděl, co odpovědět a tak se radši také otočil a koukal z okýnka na míhající se temné tunely a přemýšlel, jak to asi vypadá na Zemi. Během práce mu přišel na komunikátor vzkaz, který očekával. Hlavní koordinátor pracovních jednotek mu oznamoval, aby se po pracovní době dostavil do kanceláře a vyzvedl si doklady a odměnu a zítra aby už nechodil do práce. Radši o tom mlčel a nikomu to neřekl. Celou směnu byl tak nějak duchem nepřítomen a jako by tam ani nebyl, stále si přehrával svůj dnešní sen. Po směně pospíchal opět do sekce Delta 5, aby měl už vše za sebou. Stiskl čidlo u dveří a místo otevření se ozval strojový hlas: "Identifikujte se!"
"Hen..." zarazil se a připadal si jako blázen.
"Chybná identifikace, opakujte prosím." ozval se opět strojový hlas.
"Vé 258" odpověděl už bez zaváhání a dveře se otevřeli. Tentokrát byl v místnosti jen jeden muž.
"Tak vás tu zas vítám, posaďte se." a pokynul rukou.
Rád se usadil do pohodlného křesla a natáhl si namožené nohy.
"Tady máte všechny dokumenty, přečtěte si to pozorně a pak to dole podepište." a podal mu tenký srolovaný panel.
"Pokud úkol splníte, náleží vám odměna 50 tisíc kreditů. Zítra ráno vás čeká důkladná lékařská prohlídka v lékařské sekci 8, přidáme vám nějaké vylepšení a poté se půjdete podívat na startovací stanoviště a seznámit se s transportérem, kterým poletíte, navečer vás pak seznámím s týmem."
"Proč tak důkladná prohlídka a o jaké vylepšení se jedná, nedávno jsem byl na kontrole a bylo vše v pořádku." podivil se.
"Jde o preventivní krok, chápejte, kvůli rizikům." a Cé 400 si něco mumlal pro sebe.
Vé 258 si mezitím přečetl vše na panelu a poté přitiskl svůj palec na display, něco namačkal na svém komunikátoru a dokument byl tímto podepsán. Odevzdal ho, rozloučil se a odešel. Zbytek dne prožil ve spěchu. Musel si zařídit veškeré své osobní záležitosti, ale vzhledem k tomu, že bydlel sám a neměl ani moc přátel, tak mu to nezabralo tolik času, kolik očekával. Zašel si vyzvednout své doklady a odměnu za práci u důlní jednotky. Cestou do svého bytu procházel kolem večerního podniku, kam nikdy nechodil, ale dnes měl nutkání tam zajít. Nedalo mu to a vešel dovnitř. Okamžitě ho skoro omráčil podivný pach, pohledem zkoumal osoby, které tam popíjeli, ale nikoho neznal. Byl si jist, že sem už nepůjde. Najednou ho někdo chytl za ruku. Vystrašeně odskočil a rozhlížel se kolem sebe, ale před ním stál jen starý muž. Něco mumlal a ukazoval. Nevšímal si ho a co nejrychleji odtamtud odešel a zamířil rovnou domu.
Večer ulehl na postel, připojil se na napájecí konektor a stiskl čidlo po pravé straně. V mžiku se místnosti ponořili do tmy a on upadl do hlubokého spánku. Lehce oddychoval a ve svých snech plul prostorem a za zvuků malebné hudby se otáčel kolem koule. Ženská slova ho naplňovala klidem a on cítil příliv nové energie. Ráno ho probudil známý strojový hlas: "Dobré ráno číslo Vé 258, váš stav je v pořádku, vaše regenerace byla úspěšná a cyklus byl dokončen. Přeji dobrý pracovní den."
Probudil se čilý a plný energie a úplně zapomněl na sny z předchozího dne, jakoby nikdy nebyly. Byl natěšen na svůj nový úkol a nemohl se dočkat, až se znovu podívá tam nahoru a představoval si, co nového zažije. Dnes měl volný den, byť ho čekala spousta poviností, také se chtěl rozloučit s kolegy. Pln energie vyšel ze svého bytu, když v tom ho zarazil divný pach. Prudce se otočil a před ním stál starý muž, přesně tentýž, kterého viděl minulý večer. Muž nepromluvil, jen mu ukázal tři prsty a pomalu se vzdálil za nejbližší roh do severní chodby. Vé 258 se za ním okamžitě vydal, chtěl vědět, co to znamená. Popoběhl za roh do druhé chodby kam stařec zašel, ale nikdo tam nebyl. Ať se rozhlížel kamkoliv, na všechny strany se táhla jen dlouhá prázdná chodba. Nechápal, kam ten člověk zmizel, ale s tím, že se asi jednalo o nějakého blázna se vydal na lékařskou prohlídku. Lékaři v sekci 8 byli velmi zkušení a on už je znal z pravidelných údržbových prohlídek. Doktor už na něj čekal a nejdříve ho posadil na lékařskou židli.
"Uděláme vám malé vylepšení vašeho programu, ale bude nutné se napojit přímo." prohlásil doktor.
"Tohle moc rád nemám, ale pokud to je nutné, tak jen do toho." odpověděl a zavřel oči.
Doktor mu vpíchnul jakýsi roztok do levé paže. Vzal laserový nůž a rychlým pohybem rozřízl kůži za uchem. Objevil se malý hnědý předmět. Pomalu ho vytáhl. Vypadal jak nějaký špunt, pod nímž se skrýval konektor. Vzal malý kabel a připojil ho na svůj počítač. Vé 258 usnul a nic z toho co se dělo nevnímal. Když se probudil, ležel pod skenovacím stolem. Doktor k němu přišel.
"Tak je vše v pořádku, váš zdravotní stav je perfektní a vylepšení najdete pod symbolem 5. Energie i baterie jsou dobité a ještě se podívám na vaši ruku." a přisedl si co nejblíže. Malým přístrojem přejížděl nad pravou rukou až něco cvaklo a pod ramenem se otevřel malý otvor. Malou tyčkou něco kontroloval a poté otvor zase uzavřel.
"Tak a je to hotovo, vaše robotická ruka je v pořádku, jen mi to tady podepište." a podal mu srolovaný panel.
Cestou výtahem do přízemního patra se už nemohl dočkat, až uvidí transportér, přece jen, tahle příležitost se nenaskytne každý den a i když měl výčitky vůči svým přátelům s důlní jednotky, pocit štěstí převážil. V přízemí se vydal směrem k tunelu, kde už čekal vozík, jenž přepravoval osoby tunelem mezi jednotlivými částmi komplexu. Někdo by možná řekl mezi částmi města. Velké vzduchotěsné dveře se otevřeli a před ním se objevil dlouhý tunel, jehož stěny i strop byly z průhledného materiálu. Připomínalo to dlouhou plastovou trubku a vždycky, když tu projížděl, měl divné pocity, že stěny tunelu prasknou a on zemře. Nastoupil a vozík se dal pomalu do pohybu. Čekala ho zhruba dvoukilometrová cesta, která byla ukončena dalšími vraty, za kterými se schovávala další část obřího komplexu. Cestou pozoroval venkovní prostor a čisté nebe. Na konci už na něj čekal Cé 400 a spolu s dvěma bezpečnostními techniky ho odvedl do malé místnosti. Byl tam už připraven skafandr, vlastně dva. Startovací rampa se nacházela v otevřeném prostoru a tak bylo nutné vzít si ochranný oblek.
Oba prošli přetlakovou komorou a ocitli se venku před vstupním vchodem. Z této strany viděl svůj domov málokdy. Stěny budov byly hladké, částečně zasypané pískem a zasazené do skály. Z celého komplexu byla vidět zvenku jen velmi malá část. Nasedli do připraveného vozítka, byť to nebylo daleko, přece jen bylo pohodlnější tam dojet, než chodit ve skafandrech. Ujeli sotva pár desítek metrů a zastavili před malým monolitem. Oba vystoupili a měli pokračovat po cestě, která vedla za skálu na startovací rampu. Při průchodu kolem malého monolitu si všiml přidělané cedule, která byla celá pokrytá jemným pískem. Moc dobře věděl, co je tam napsáno, četl to mnohokrát, ale přesto ze zvyku setřel rukavicí písek z cedule, až se objevil jasně čitelný nápis. Stálo tam: Skylla, terminál Alfa, první Marsovská kolonie. Prošel dál a pokračoval ke startovací rampě. Zašli za skálu a jak se blížil, stále víc se ho zmocňovali emoce. Cílový prostor se před ním pomalu vynořil a on zůstal stát. Tak velkou transportní loď totiž ještě neviděl.